Láska k oddílovým barvám, to není pouze fráze. Možná, že někdy by se snad mohla změnit v lásku k oddílovým penězům. Ale to snad jen u několika krajánků, kteří si myslí, že přestupy mohou svůj fotbalový kumšt prodávat. Ale v drtivé většině hráči i funkcionáři milují svá hřiště, barvu dresu, kamarády a jsou ochotni pro ně "cedit i krev". Bez takových lidí, nadšenců a obětavců, by nebyla kopaná ani v lize, ani tam dole v malým oddílech. Prostě by se nehrála. Ten, kdo chodí do vršovického dolíčku, ho musí určitě znát. ANTONÍN KULÍČEK. Muž, který patří k Bohemians stejně neodmyslitelně jako jejich zelenobílé dresy. Muž, který je vždy tam, když oddíl něco potřebuje.
Koncem května mu bylo 67 let, nikdo by mu je však nehádal. Snad proto, že od mládí žil na hřištích, sportoval a dodnes dýchá s mladými lidmi. Neměl čas zestárnout. Začínal na Bohemce v roce 1918 v druhém dorostu, dělal atletiku; další "sportovní muž" Vršovic Honejsek chtěl, aby běhal tři nebo pět kilometrů. Kopaná ta byla tehdy všechno. Nemohl jinak. Pak musel jako každý zdravý kluk na vojnu. Když se vrátil, zjistil, že hráčů stejné výkonnosti je v Bohemians poměrně dost. Dohodl se tedy s vedoucími a hrál asi pět let za Union Vršovice a pak šel na Zelenou lišku do Nuselského SK. Když skončil svou fotbalovou cestu, vrátil se rychle do Bohemians. Bylo to v roce 1937. Brzy byl zvolen do výboru a pracuje v něm bez jediné přestávky dodnes! Brzy to bude 35 let!
Co on všechno dělal! Když se někde v činnosti objevila skulina potřebující zaplnit poctivou prací, vždy tam byl vyslán Antonín Kulíček. Dělal správce stadiónu, vedl pořadatelskou službu, pomáhal při výchově dorostu, byl správcem inventáře, trénoval mládež. Byl všude. Snad nikdy nedostal za svou práci ani haléř. Byl s mužstvem několikrát v zahraničí. To byla jediná odměna. A má také vyznamenání Za zásluhy o rozvoj tělesné výchovy a sportu. Dnes je na hřišti prakticky od rána do večera, co je potřeba, to zařídí. Jezdí s mužstvem na zájezdy. Raduje se z vítězství a je smutný po porážkách.
Kopané obětoval celý život. Kolikrát jeho manželka hudrovala, když večery trávil po schůzích a neděle na hřištích. Ale jak sám říká: "...když ke kopané jednou čuchnete, tak se nedá opustit."
Antonín Kulíček dělal také vyhledávače talentovaných fotbalistů. Znal všechna hřiště v Praze, chodil na druhou třídu, věděl o kdejakém talentu. Potkával se tam se slávisty Valouškem a Stříbrným. Přišel na hřiště, sledoval zápas, pak mu nějaký mladík padl do oka. Šel se potom na něj podívat ještě dvakrát, třikrát. A pak již referoval na výboru.
Jistě budete pamatovat na jednu z nejslavnějších dob Bohemians na sklonku padesátých let, kdy mužstvo bojovalo o titul mistra republiky. I na tom měl zásluhu. Reprezentačního obránce Vedrala objevil jako středního útočíka ve Sportovním sdružení Vršovice, Kalouse si vyhlédl v Dejvicích, Kareše v Nuslích, Češpivu v Nuselském, za známého "doktora" Angra zaplatili Bohemians 4 000 Kčs, za jeho partnera do obrany Kloubka a brankáře Kaljakina po 15 000 Kčs. To opravdu v té době nebyly velké peníze.
Nebo Ferda Plánický. Ten hrál výborně na pravé spojce v dorostu a později i mezi dospělými v SK Nusle. Bohemians si jej prostřednictvím pana Kulíčka vyhlédli. Jenže Plánickému se nikam přestupovat nechtělo. A pak zde byli také jiní, kteří měli o něj zájem. Plánický jednou řekl ano, podruhé nepůjdu. Jenže to Kulíčka neodradilo. Rozjeli se s Ferdou na několikadenní výlet, a když se vrátili, řekla nová posila Bohemians ano. Oddíly již byly předem dohodnuty, Bohemians zaplatili výchovné a Plánický dlouho patřil k nejlepším střelcům a oporám mužstva.
"Nedělali jsme nikdy nic za zády," říká k tomu A. Kulíček, "nejdříve jsme se dohodli s oddílem, zda jsou ochotni hráče uvolnit, a potom jsme teprve jednali s ním. A vždy jsme se řádně vyrovnali. I když to někdy byl tucet párů kopaček nebo sada dresů či pár tisícovek. Myslím si, že by to tak mělo být i dnes. Nejdříve pořádná dohoda mezi oddíly a potom jednání."
A pane Kulíček, proč to všechno děláte?.
"Proč, proč? Vždyť já kopanou a pro kopanou žil celý život a teď najednou bych měl přestat? A pak mě táhne parta. Tady v Bohemce byla obvykle dobrá. Po zápase či po tréninku jsme měli čas si zazpívat. Když tady byli Pešek, Žďárský, Golob, Plánický a Liška usedl za piáno, tak nám to znělo jedna radost. V Benátkách nás vůbec nechtěli pustit spát. I dnes je to mezi našimi hráči poměrně dobré. Pravda, již nežijí tak kolektivně jako tenkrát my. Chápu to. Doba se trochu změnila, žije se trochu jinak. Lépe. Přijdou k nám noví hráči. Jako například Smolík ze Slavie. Řekl mi, že ta naše fotbalová parta je opravdu dobrá."
A co z toho máte?.
"Tak když to chcete vědět, nic. Vůbec nic. Jen starosti a práci. Zažil jsem s klubem nejméně sedmkrát sestup do nižší soutěže. To vás pak zastavují lidé na ulici a povykují - jděte srabové od toho, když tomu nerozumíte. Jako bych za to mohl. A když to trochu jde, tak vás zastavují se slovy: To jsme jim to, pane Kulíček, nandali. Jako by to byla jejich zásluha.
Tak jsem tady, pracuji pro oddíl, při zápasech sedávám na hřišti a mám radost i starost se všemi."
