Kontrolujeme to tenhle měsíc asi už posedmý. Nebo poosmý. Pas. Cestovní pojištění. Dolary. Letenka. Roming. A kartička "I dont speak english, help me to baggage claim, please."
"Máš to všechno v pořádku, neměj nervy," říkám mu. "Odveze tě aspoň na letiště?"
"To jediný mi slíbila."
Neděle ráno, půl devátý.
Koukám na to, jak se uboze sesypal do křesla, pálí cigaretu, otevírá první Braník a přitom zírá na černobílej americkej biják bez pointy, ve kterým nějací dva lidi máchají tenisovýma raketama.
Pětadvacátýho května řvu ve dvaadevadesátý minutě "góóól!", protože Rychlík je v tu chvíli bůh, zatímco máma ve stejný chvíli volá na chalupě z okna: "Vykopej to větší, tohle je jak pro kocoura!" A on poslechne a kope větší. Hrob pro svýho psa. Nebrečí. Ale až mu večer umře, už nebude mít nikoho jinýho.
"Našel jsem dva poukazy na prodlouženej víkend do Lázní Libverda," hlesne teď zlomeně, "zarezervovala je na konec srpna." "Mrdej to. S Libverdou si můžou vylízat prdel. Ty v tý samý době budeš chlastat Bud Light na Floridě!" plácnu ho do stehna. Podívá se na mě: "Nedala ti omylem do tvý skříně nějaký moje slipy? Já už žádný nemám. Musel jsem si dokonce včera jedny koupit v Kauflandu…"
Když mi bylo pět, vyzvedával mě služební stodvacítkou ve školce v Chodounech. A když mi bylo osm, jezdil pro mě večer ladou do houslí. Ještě loni házel žehličkou, když se vztekal, že se máma dívá na Doktora z hor, zatímco on se chtěl dívat na extraligu. Dokud uměl řvát, byl king. Teď je nula. Chtěl bych ho zachránit, ale musím bouchnout dveřma, jinak mi to ujede.
Ústecký rychlík valí na Prahu, vytáhnu zelenobílou šálu. To aby všichni viděli.
Na netu zkontroluju, jestli se dnes z Rigy odlétá na čas a pak už v Ďolíčku platím deset piv. Čtvrtý trhám malýmu bráchovi od pusy.
"Budeš vožralej!"
"Já chci!"
Mávnu na M., plaše se pousměje a uteče na tramvaj. Tak co tu ještě dělám? Jdeme domů. Bez vítězný klobásy.
Esemeska:
R. : PROHRALI JSTE, PLACES?
já: ANI NE, VSADIL JSEM NA VYSLEDEK 0:2
R.: GRATULUJU, TAK TO ME MUZES POZVAT NA PIVO.
Večer volá velkej brácha. "Všechno připravený?" ptá se. Musím mu to už konečně říct: "Otčím je na dně. Máma mu zahýbá s nějakým doktorem z Teplic a chce se rozvést. Ale na letiště ho snad ještě odveze."
"To zvládnem," říká, ale myslím, že tomu sám nevěří a radši se loučí: "Tak ahoj, jo a přivez prosím tě kmín, slivovici, bramborový knedlíky v prášku. A učebnici Italštiny. Z nakladatelství LEDA."
Viktorka porazila Boleslav. A telefon zase zvoní. Na displeji bliká "Evča". Teprve popátý od loňskýho května, kdy jsem jí na Klárově rozbrečel a řekl, sorry, už nemůžu dál.
"Mám se fajn!" šveholí zvesela. "A ty? Bohemka vám prohrála, že jo? A kdy už mi konečně ukážeš novou holku?"
"Nevím, teprve se domlouváme, jestli spolu vůbec půjdeme na pivo."
"Tak ať už to je!"
Jsem rád, že je šťastná.
Se svým novým klukem zavařuje hrušky. Moc jim to spolu sluší. Dostali od rodičů krásnej byt 3+1 na Velký Ohradě. Jsou zasnoubení.
A vůbec – všechno jim vychází.
On je totiž Sparťan.