Mančaft na sestup z druhé ligy, psychická nepohoda, v takovém stavu našel slavný Chilan Josef Jelínek Bohemku po svém příchodu v polovině sezony 1971/1972. Situaci nakonec zachránili zkušení, ambiciózní hráči vlastními tréninkovými metodami inspirovanými třeba českým vizionářem Františkem Fadrhoncem, který kdysi v Nizozemsku prosadil myšlenku totálního fotbalu. I nového trenéra Musila si hráči našli nakonec sami. S ním se rok a půl poté do první ligy i vrátili.
Jak jste se před jarem 1972 dostal do tehdy druholigové Bohemky?
"Vracel jsem se ve dvaasedmdesátém roce. Bohemka na mě kontakt měla přes pana Smolíka, fotbalového sekretáře. Skončil jsem v prosinci v Holandsku, přišel jsem do Bohemky a půlka sezony byla odehraná. Mužstvo vypadalo na sestup. V té době tam dělal předsedu fotbalového oddílu Jarda Típek. Byl to ředitel ČSAD ve Vysočanech. Znal jsem ho ještě z Čafky, kde jsem působil jako dorostenec a můj otec tam pracoval jako správce hřiště."
Za jakých podmínek jste nastupoval?
"Dohodli jsme se ve stylu bum a rána. Přišel, Pepo, byli bychom rádi, kdyby si šel k nám, pomoct ve druhé lize. Měl jsem jedinou podmínku: Potřeboval jsem sehnat byt. Měl jsem byt od armády, jedna plus kuchyňský kout. A doma dvě děti. Řekli: Poptáme se. V té době to tak ještě šlo. Během měsíce jsem dostal dekret na byt tři plus jedna na Proseku."
Tím začala akce Kulový blesk?
"No jo. Správce inventáře, kustoda, dělal na Bohemce starej Vejvoda, levého beka Pepíka Vejvody táta. Bydlel Na Jezerce. Já jsem mě na Jezerce to jedna plus jedna o ulici dál. Tak jsme se dohadovali. Staří Vejvodovi bydleli nahoře na Pankráci, kde bydlím dodneška. Tak jsme se starým Josefem dohodli, udělali jsme třísměnu. Starý Vejvoda šel do mého jedna plus jedna, já šel místo něj a Pepíkovi jsme dali byt na Proseku."
Hned jste začal trénovat?
"Přišel jsem v prosinci, Bohemka byla na soustředění v Bezdružicích. Dorazil jsem na Bohemku, vyfasoval jsem věci a Josef mi říká, že bych měl odjet za nimi na zimní soustředění. Všechny kluky, kteří byli tehdy v Bohemce, jsem znal, Pepíka Ledeckého, Petra Packerta, Honzu Jarkovského. Ale byl tam s nimi samozřejmě trenér Mádr."
V čem byl problém?
"Přijel jsem na první trénink. Oblékl jsem se, nastoupil. Hned jsem viděl, jak byli kluci strhaní, ani ne tréninkovým vyčerpáním, ale psychikou. Přišli jsme na trénink a běhalo se do kopce u zámečku. První dva zůstávají nahoře a ostatní běželi dolů a znovu. Kluci to běhali v pohorkách. Viděl jsem jejich nohy, jenom puchejře. Říkám: Jak tady můžete takhle žít? Tam nebyl ani žádný doktor!"
Jak jste reagoval?
"Šel jsem za Mádrem: trenére, kluci v tomhle nemůžou běhat, podívejte se na ty puchejře. On že ne, že to je dobrý, zimní příprava je prý jednou za rok. Skončilo soustředění, odjeli jsme do Prahy. První trénink po soustředění normální, druhý normální, třetí přišel Típek: Přišel si z Holandska, trénoval si tam pod Fadrhoncem, to je nějakej trenér. Jak jste tam trénovali?"
S tehdejším reprezentačním trenérem Nizozemska, který v letech 1970 – 1974 vštípil Oranjes metodu totálního fotbalu, jste poznal na předchozím angažmá v týmu Go Ahead Eagles Deventer. Jaké metody jste Típkovi popisoval?
"Všechno jsem mu vykládal, že jsme běhali s dvoukilovými vestami na zádech. Hrálo se na dvě brány, půlka mančaftu vesty, pak si je o poločasu vyměnili."
Co se dělo dál?
"Už na soustředění jsem věděl, že Olda Vojáček už má trenérský kurz. Říkám, pane Típek, co kdybychom to zkusili a trénovali bychom si to sami. To prý nejde, někdo nás vést musí. Jen jediný člověk měl správné ligové lejstro - Jirka Žďárský. Dělal v ČKD náměstka, šli za ním, jestli by nevzal na půl roku mužstvo Bohemky pod svá křídla. Abychom se zachránili."
Jak to probíhalo?
"On dal svolení, že bude psaný jako trenér. Měl ale v ČKD takové postavení, že svoje zaměstnání nechtěl opustit. Čili do Ďolíčku chodil odpoledne, po práci, podívat se na druhou fázi. Ale mužstvo fakticky vedl Olda Vojáček. My kluci, kteří jsme předtím hráli ligu za Duklu, za Slavii, za Spartu, tak jsme si to mužstvo těch půl roku prakticky vedli sami. Tím jsme se zachránili. Jirka Žďárský to formálně vzal na svá bedra, ale pracoval furt v ČKD, akorát to bylo psané na něj."
Co se dělo před další druholigovou sezonou 1972/1973, v níž se nakonec Bohemka po třech letech vrátila do ligy, aby v ní pak vydržela až do roku 1995?
"Potom jsme sháněli nového trenéra. A přišli na to, že nejlepší pro nás, pro tohle mužstvo, by byl jen jeden trenér. A to byl Mirek Musil. Říkám Mirek, tak se mu přezdívalo, jmenoval se samozřejmě Bohumil. Byl to můj první trenér, když jsem šel z Čafky do Dukly. Tři čtvrtě mužstva, které bylo v té době tady na Bohemce, prošlo jeho rukama. Buď žáky, nebo dorostem. Přišel z Dukly do Bohemky. Zachránili jsme se, hráli jsme druhou ligu. Dostalo se to do takové finální fáze, že poslední zápas jsme hráli s Interem a oba jsme postoupili do ligy."
No, dneska víme, že všechny návraty do ligy jsou krásné – co tenkrát?
"První rok v lize jsme hráli takové šesté, sedmé místo. Byla tu taková docela dobrá parta, která díky Musilovi držela pohromadě. Dělal jsem kapitána v druhé i první lize. Ale bylo mi už několik let navíc. Pak se to dostalo se to do takových mezí, že jsem se rozcvičoval pro střídání a běhal jsem dvacet minut podle tribuny a stejně jsem nenastoupil. Už to bylo v takové fázi, že bych se s Musilem chytil. Ale končila sezona. Říkal jsem, nezlobte se, tohle je přes moje nervy. Trenére, já tady končím. Tak jsem skončil."
Co bylo dál?
"Dohodli jsme se tak, že ohlásím přestup. Měl jsem kamaráda Pepíka Vacenovského z ČSAD Benešov. Byl tam Pavel Savko, tak jsem ohlásil přestup."
Ale nakonec jste v Bohemce zůstal v jiné roli…
"Lidem z jednoty říkám, že bych potřeboval nové místo. A oni, že to není problém, ať zůstanu tady. Správcem stadionu byl Jirka Novák, který se staral o trávu, lajnování. K němu mě dali. Chodil jsem na stadion, kluky měl na očích. Jezdil jsem do Benešova a pracoval v Ďolíčku. Nakonec jsem v tom zaměstnání zůstal 29 let a prožil jsem tam různé trenéry. Tím jsem zakončil kariéru v Bohemce. Po smrti Jirky Nováka dokonce jako správce stadionu."
Vzpomínáte na Bohemku rád?
"V té době, když jsem přišel do Bohemky, jsem nehrál svůj post. Byl jsem halvik, levej bek na tvoření hry. Jako útočníka mě tam nebrali, tam byli jiní - Honza Jarkovský, Pišta Ivančík jako křídla, Tonda Panenka jako chytrej v prostředku. Já jsem spíš byl tvořivější. Ale vzpomínám na to rád. Věci, kdy jsme jezdili na ligu vlakem, pět hodin do Košic. Mydlily se karty, zpívalo se. Ráno se přijelo před polednem na nádraží, kluci v Holešovicích vyskakovali z vlaku, protože se museli jít přihlásit do ČKD, což bylo normální. Těch gólů jsem tolik nedával. Ale na ta léta vzpomínám rád."
Jelínek v Chile: Neodpískaná ruka a vrácená rádiovka
Josef Jelínek je zatím jediným fotbalistou, který nastoupil za Bohemians a zároveň ve finále mistrovství světa. Na šampionátu v Chile stál tehdejší hráč Dukly v titulovém boji s Brazílií dokonce u klíčového okamžiku zápasu.
„Tak už se konečně po padesáti letech přiznej, že to byla ruka a my mohli z penalty vyrovnat,“ vyzýval Jelínek svého někdejšího finálového protivníka Djalmu Santose, když spolu s dalšími „Chilany“ dorazil v roce 2012 do Brazílie k oslavám padesátého výročí titulu pro jihoamerickou velmoc.
Jak zaznamenal reportér deníku Sport, bývalý brazilský bek Djalma Santos nakonec přiznal, že ve finále za stavu 2:1 pro svůj tým zastavil Jelínkovu střelu ve vápně rukou.
„Ale jen tak jemně, to by udělal každý obránce, aby uchránil svůj tým,“ řekl Santos.
Jelínek, tehdy jednadvacetileté levé křídlo, patřil k důležitým členům týmu trenéra Rudolfa Vytlačila. Na mistrovství světa v Chile nastoupil v pěti ze šesti utkání, do sestavy se nedostal jen v posledním zápase základní skupiny s Mexikem, kdy mělo Československo už jistý postup do čtvrtfinále.
Před finálovým zápasem v Santiagu de Chile spal Jelínek na pokoji se samotným trenérem Vytlačilem.
„Bydleli jsme ve vojenských kasárnách, abychom měli klid. Tam stáli u každého pokoje Amíci se samopaly. Shodou okolností jsem spal s Vytlačilem,“ líčí Jelínek v rozhlasovém dokumentu Jana Kaliby Chilané se vracejí. „Vytlačil byl člověk, který chrápal. Ale nevlezl na pokoj dřív, než když jsem spal. Abych tě nebudil svým chrápáním, tak ti musím nechat oddych…“
Po návratu čekalo na stříbrné hrdiny velkolepé přivítání, na odměnách si ale na moc nepřišli.
„Měli jsme možnost dostat různé věci, od škodovky, lednice, přes různé vymoženosti. Dávali nám to, chtěli to pracující, fandové ze svých úspor, z přesčasů,“ říká Jelínek v dokumentu Chilani se vracejí. „Ale když se to dostalo na ČSTV, udělali škrt, protože se to neslučovalo se socialistickými a komunistickými podmínkami.“
A nakonec museli hráči ještě doplácet za rádiovky z reprezentační výbavy, které v Chile nechali na památku místnímu masérovi, který se o ně celý šampionát staral.
„Měl asi devět dětí, my jsme nevěděli, co bychom mu dali za dárek. Měli jsme černé rádiovky, tak jsme se dohodli, že mu je dáme,“ vzpomínal Jelínek. „Přijeli jsme zpátky, došlo na rádiovky a nakonec jsme všichni zaplatili dvanáct padesát.“
V Chile byly ještě další tři osobnosti Bohemians. Jozef Adamec, trenér klokanů na jaře 1992, odehrál základní skupinu. Nejúspěšnější trenér zelenobílé historie Tomáš Pospíchal naskočil do sestavy ve vyřazovacích bojích a ve finále přihrál Josefu Masopustovi na gól. Vladimír Kos mužstvo doplnil po skupině, ale na hřiště se nedostal.
