V Ďolíčku strávil jenom tři roky, ale už navždy bude jednou z největších legend Bohemians. V létě 1977 byl jeho přestup z Trnavy šokem pro strnulé prostředí československé ligy. Karol Dobiaš byl hráčem evropského formátu a jeho bývalý klub ho nechtěl pustit. Střelec jednoho ze zlatých gólů bělehradského finále ME 1976 ale potřeboval změnit prostředí a odchod si vynutil. V Ďolíčku se sešel s novým trenérem Tomášem Pospíchalem a týmem na vzestupu. Antonín Panenka mu uvolnil funkci kapitána a Dobiaš v Ďolíčku znovu získal radost z fotbalu.
Většinu kariéry jste strávil v Trnavě, v Bohemce jen tři roky a jste naše legenda. Těší vás vaše pozice u bohemácké veřejnosti?
"Samozřejmě. Když jsem přijel hrát s Bohemkou do Trnavy, tak dvacet tisíc lidí pískalo a křičelo: Smrt slovenskému zrádci! Měl jsem smlouvu na dva roky, Zdeněk Svoboda mi pak nabídnul ještě jeden rok a řekl: Přes pana doktora Jíru ti pomůžeme do zahraničí. To se i stalo. Tak jsem podepsal ještě jeden rok a potom mi pomohli, dostal jsem se do Lokerenu. Když jsem se vrátil, říkal jsem si: V Trnavě mi práci nedají, bude ze mě opilec, alkoholik. Tak jsem se rozhodl zůstat tady, trénoval jsem juniorku Bohemky. Můj život už je čtyřicet let v Čechách."
Přišel jste do Bohemky ve stejnou dobu jako trenér Pospíchal, jak jste si rozuměli?
"Bez problémů. Takhle, Tonda je ikona Bohemky, já jsem byl gastarbeiter. Ale mně nemusel vyprávět, jak mám přihrávat, jak mám centrovat, kde mám běhat. Jen mě postavili a nic mi nemuseli říkat. Tam byla mezi námi velká úcta. Samozřejmě, pumpovat jsem musel. Na tréninku jsem učil křížné pasy Tymicha, Jakubce. Když mě určili kapitánem, tak jsem samozřejmě držel s Pospíchalem. Malatinský (dlouholetý trenér Trnavy – pozn. red.) a Pospíchal, to byli rasi. Potrpěli si na fyzickou kondici. V Trnavě to bylo osm let do dvacáté, třicáté minuty tři nula. Fyzicky připravení, technicky výborní skoro všichni. Takže my jsme v Trnavě neprohráli osm let."
S Trnavou jste vyhrál pět titulů, ale v Bohemce se slavná éra teprve rodila…
"Bohemka byla trochu jiná. Činky, nosení, salta. Já jsem to znal z Trnavy a přenášel jsem to do Bohemky. I v Belgii jsem pak dělal salta. Přišel za mnou Preben Elkjær Larsen a říká: Karol, to nemůžeš, budou tě bolet záda! A nakonec jsem házel on jeho a on mě. Ti koukali jak vrány, nikdy to nedělali. My jsme to dělali v největší trnavské éře, salta, obratnost..."
V Bohemce jste ze začátku nastupoval v záloze snů s Přemyslem Bičovským a Antonínem Panenkou, ale hrál jste i na pravém beku a na stoperu…
"Tak, kam mě postavili, tam jsem hrál. Pospíchal říká: Kde chci hrát? Pane trenér, kam mě postavíte, tam budu hrát! Mně to bylo jedno. Stopera, defenzivního záložníka. Byl tam i Bičovský, Čermák, Jarda Němec, Jarkovský. Pepík Vejvoda hrál levého beka, Králíček pravého beka, Miro Valent stopera. Já jsem hrál stopera, protože rok předtím skončil Packert. Chytali Hruška, nebo Borovička. Jednu dobu nás bylo osm v nároďáku…"
Jak vzpomínáte na zápasy proti Bayernu Mnichov na podzim 1979?
"Hráli jsme na Spartě. Vím, že kapitán jsem byl já a Breitner. A tam jsme hráli 2:2. V té době jsme na tyhle evropské mančafty ještě neměli. Jako v dnešní době, na naši ligu tito hráči stačí, na vrcholný evropský fotbal nemáme."
V Bohemce jste bohužel dostal také svou první červenou kartu v první lize. Co se přihodilo tenkrát na jaře 1978 v Teplicích?
"Jéžišmarjá… Pískal nějaký rozhodčí Hora. Nějaký stoper Franke nakopnul Pepíka Bartoše, dal mu šprajc na holeň, roztrhl mu nohu. Já jsem jako kapitán gestikuloval, říkal jsem: Prosím vás, to má být opačný faul. To byla první žlutá karta pro mě. Pak mě dali do zdi. Já říkám: Ty… (na Dobiašovu žádost přesné znění následující věty neuvádíme, ale buďte si jistí, že to stálo za to – pozn. red.) Tak mě vydrbnul ven, tam jsem si dal kolu s rumem, párek a počkal jsem."
A symbolicky to bylo dlouhé čekání, že? Dostal jste distanc na pět měsíců, což ovlivnila vaše předchozí podmínka po incidentu v domácím zápase s Trnavou…
"Vyměřili mi trest. Předtím byl na Bohemce souboj s Trnavou. Trefil jsem Mrvu loktem na solar. Tři dny byl v nemocnici a Trnava mě žalovala za úmyslné ublížení na zdraví. Tak mi to spočítali a dvanáct ligových kol jsem měl trest."
Těsně poté, jste ale s národním mužstvem odcestoval do Brazílie?
"Nemohl jsem ale hrát. Národní mužstvo mě vzalo do Jižní Ameriky a tam došly nějaké dopisy, maily tehdy nebyly, jak to, že Karol Dobiaš, vzor socialistické mládeže, je v trestu a je v Americe na zápasech. Tak mě nepostavili. Mně to bylo jedno, opaloval jsem se a vykašlal jsem se na to… Ještě jsem měl jedno extempore v Lokerenu."
Povídejte…
"Hráli jsme proti Bayernu. Bylo mi pětatřicet let a začalo se mi zatmívat před očima, jak jsem běhal. Udělal jsem skluz a asi jsem ho kopnul, nevím… Jak jsem ležel na zemi, někdo mě nakopnul do zad. Jak jsem ležel na té zemi, tak jsem se otočil, loktem jsem ho trefil. Jean-Marie Pfaff běžel třicet pět metrů od branky a nakopnul mě zezadu do lýtka. Tak jsem se otočil, praštil jsem ho čelem. A to jsem udělal během dvaceti sekund. Loket, míchanica, čelo a rozhodčí mě poslal ven."
Co vy na to?
"Já jsem šel se skloněnou hlavou dole. Přišel jsem do kabiny: Patino, co jsem to udělal? A pak jsem měl tři polehčující okolnosti. Že jsem nebyl v Belgii vyloučený, že jsem šel se skloněnou hlavou dole a Jean-Marie Pfaff tam neměl co dělat. Dali mi čtyři zápasy."
To jsou všechny hříchy?
"Jednou v Trnavě, v největší éře, se nebohý Štarch v Jablonci tlačí do zdi. Já mu říkám, netlač se do zdi, mně strhli na noze nehet. A on mi dupnul špunty na ten nehet. Mně vyletěl sopel, slzy. Praštil jsem ho čelem. Došel rozhodčí: Co se stalo, pane Dobiaš? Nevím, zakopnul mi o nohu, tak jsem ho zdvihal. Podejte si ruce, jedem dál. Já jsem byl ku… Tondo, jak došel, tak říkal: ´Radši jsem si vždycky stoupnul k Hagarovi. Ten dělal skluzy jak Patino. Tak jsem se zasunul mezi stopery.´A trenér Musil říká: Tondo, dneska si hrál velmi dobře. A on se schovával…"
Panenka asi ocenil, když jste ve vašich vršovických dobách nestál proti němu, že?
"Samozřejmě… Tonda byl jiný, hračička, levá, pravá… Ale já jsem to mydlil. Přijdu do Bohemky, jdeme se rozcvičovat a Tonda říká: Patino, tohle já nemůžu, já si dám buřtíčka s hořčicí. On měl buřta povoleného, vždycky jednoho s hořčicí sežral. My všichni na dietě… Pospíchal ho nesměl vidět, to je jasné… Ale jen malý buřtík, špekáček. Jemu to nevadilo."
"Krásný zážitek je Miro Valent. V jednatřiceti letech mohli Miro Valent a Peter Herda hrát za jednadvacítku jako povolení starší hráči. Když dostal nominaci, Pospíchal mu říká: Mirku, nejezdi. Ale on se těšil, že pojede hrát za národní mužstvo do Polska. A tam ho nakopnul osmnáctiletý Polák. Mlíko vypráví, slzy v očích: Patino, já jsem ležel na těch nosítkách a ten mladý Polák přijde ke mně a říká: Co ten starý chlap tady dělá? Byl to meniskus a Pospíchal říká: Mirku, já ti říkal, nejezdi…"
Nějaká veselejší historka by nebyla?
"Jednou v trnavské éře nám masér masíroval nohy enormně pálivou mastí, finalgonem. Já jsem se rozcvičoval, po masáži krůpěje potu. Další šel Valerián Švec a trošku ho pálily nohy. A já říkám masérovi: Zase sis neumyl ruce, když jsi někoho dělal finalgonem! A on říkal: Ale, Valeriánko, to nepálí… A jak řekl nepálí, tak já jsem zareagoval. Dám ti padesát korun, když si hlavu a přirození namažeš tím finalgonem. Já jsem ho vytlačil, hlavu jsem mu takhle dělal (Dobiaš předvádí pohyby, jakými se do vlasů nanáší silná vrstva šamponu – pozn. red.). Za pár sekund, krůpěje potu, smrtelný pot, já jsem myslel, že omdlí. Za dvacet minut: Uf, Patinko,ale padesát korun mám…"
Podpis v hotelu Kyjev
Přestupní lístky z Trnavy podepsal 17. května 1977 v bratislavském hotelu Kyjev spolu s Marianem Masným a Antonem Ondrušem ze Slovanu, nakonec však do Ďolíčku přišel sám. Nešlo to ale snadno. Trnava písemně souhlasila už začátkem června, pak ale hráče donutila podepsat dopis na vedení svazu, že si to celé rozmyslel. Dobiaš však na přestupu trval a už 13. července v přátelském zápase proti Poldi Kladno nastoupil v zelenobílém. „V Bohemce vládl skromný rodinný duch dobré party fotbalistů v čele s Panenkou, pracovitost, touha jít nahoru. Přestal jsem být číslem v trnavském inventárním seznamu, ale ze všech stran se mi dávalo najevo, že jsem osobnost, jíž si všichni váží,“ vzpomínal Dobiaš ve své knize Patino. Panenka nové posile rád uvolnil funkci kapitána.
Premiéra s Ostravou
Velký zápas se konal hned na úvod ligy. Do Ďolíčku přijel Baník Ostrava a 12 000 diváků se přišlo podívat na Dobiaše. Bohemka se v úvodu trápila a do hry se dostala, až když Dobiaš zasáhl do systému rozehrávky. Baník vedl, ale svým jediným ligovým gólem za 204 zápasů za Bohemku vyrovnal stoper Valent. Z voleje trefil vingl branky reprezentačního brankáře Michalíka. „Byl z toho šťastný jako malé děcko,“ vzpomínal Dobiaš. Bohemka v druhé půli kopala penaltu, ale unikátně nadvakrát neuspěla. První penaltu nedal Bičovský, druhou, opakovanou za Michalíkovo předčasné vyběhnutí, Panenka.
V trnavském kotli
Jen pár týdnů po konci jedenáctiletého angažmá v Trnavě se Karol Dobiaš hned ve druhém kole vracel do města, kde se stal z hrdiny vyvrhelem. „Dobiaš – Judáš“ Nebo: „Dobiaš – zrádce slovenského národa“. Taková hesla slyšel Karolko tam, kde byl dlouho doma. „Chtělo se mi odejít z placu, kde jsem znal každý centimetr,“ vzpomínal Dobiaš. Zápas ale emočně zvládl. Bohemka přesto po matném výkonu prohrála 0:2.
Rána Mrvovi
Na jaře 1978 porazila Bohemka Trnavu 1:0 a Karol Dobiaš patřil k nejlepším hráčům. „Hledáme-li pravého obránce pro reprezentaci, je to znovu on,“ tvrdil po zápase trenér Pospíchal. Zápas ale skončil pro Dobiaše nepříjemnou příhodou. V souboji o míč trefil do hrudi trnavského obránce Mrvu, který po úderu pozbyl vědomí. „Po utkání na mě činovníci Spartaku podali trestné oznámení a chtěli mě nechat zavřít,“ líčil Dobiaš, který na disciplinárce vyvázl s měsíčním podmíněným trestem.
Červená v Teplicích
Zápas v Teplicích na jaře 1978? Rozhodčí Hora otočil faul teplického Frankeho na Bartoše, Dobiaš dostal za protesty žlutou a pak i červenou. A následně také exemplární trest na pět měsíců… Trenérovi Pospíchalovi nikdo nevymluvil, že v tom byla i odveta mocných za to, že Bohemka zdvihla pozornost Dobiašovým přetažením z Trnavy. „Bylo jasné, že nám to svaz při první příležitosti spočítá. A stalo se. Nepochybuji ani na okamžik, že tenhle verdikt vynesla s požehnáním tehdejšího předsedy svazu Tománka. Takový trest v naší lize za vyloučení ještě žádný hráč nedostal,“ uvedl Pospíchal.
Dobiaš verus Berger
Na Dukle na podzim 1978 byla hustá atmosféra. V 70. minutě Jan Berger fauloval Panenku, proti kterému poté vystartoval Dobiaš. Dvojice se začala strkat, ve hře byly i ruce v obličeji. Rozhodčí Christov dal Bergrovi žlutou, Dobiaš vyvázl bez trestu, možná proto, že už žlutou měl… Trenér Dukly Jaroslav Vejvoda Bergra ihned sundal ze hřiště: „Nemohl jsem s Bergrovým chováním souhlasit, a proto musel opustit hrací plochu.“
Penaltový specialista
V sezoně 1978/1979 se Dobiaš stal penaltovým specialistou. Z pokutového kopu se trefil celkem pětkrát, na podzim proti Interu, na jaře v Banské Bystrici, proti Slovanu, ZŤS Košice a Prešovu. Všechny zápasy Bohemka vyhrála.
Postup do poháru UEFA
V posledním kole sezony 1978/1979 stačila Bohemce v přímém souboji o postup do Poháru UEFA na Letné remíza 2:2. „Měl jsem dobrý pocit, že v příštím ročníku bude Bohemka zase lepší. Ondra s Jakubcem už teď patřili do reprezentace, i když ještě nebyli ve výběru, Milan Čermák začal v závěru jara na hřišti „vyvádět“ jak dvacetiletý mladík, byl lepší než kdysi ve Spartě, jeho nejlepší chvíle byly teprve na cestě,“ hodnotil Dobiaš ve své knize.
Bayern
Na podzim 1979 zažil Dobiaš s klokany dvojzápas s Bayernem Mnichov v Poháru UEFA. Bohemka vypadla, když po prohře 0:2 v domácím zápase na Letné vynikající výkon a remíza 2:2 v Mnichově nestačily. „Možná, kdybych se ve 14. minutě trefil, tak by se mohlo všechno vyvíjet jinak,“ vzpomínal Dobiaš na zápas v Praze. „Odveta už byla jinší kafe. Při troše štěstí to mohlo dopadnout o mnoho lépe.“
Kapitán podzimních mistrů
Ligový podzim 1979 byl pro Bohemku snový, už kolo před jeho koncem slavila titul půlmistra po přímém souboji prvního s druhým proti Ostravě. Dobiaš dal v tomhle zápase svůj jediný gól za Bohemku ze hry, bombou po signálu po rohu. „Byl jsem pyšný na to, že jsem kapitánem podzimního mistra,“ vzpomínal Dobiaš.
Bolavé loučení
Jaro 1980 pro Bohemku znamenalo zmařenou šanci na rýsující se titul po velké zdravotní kalamitě, do níž patřily i Dobiašovy problémy s achilovkami. Poprvé se ozvaly v zimě při reprezentační cestě do Austrálie. Na jaře pak odehrál jen sedm zápasů. Dobiaš ještě v Bohemce absolvoval letní přípravu, v září odešel do Lokerenu. Za čtyři roky se vrátil a ještě rok hrál v Bohemce za juniorku, kterou pak převzal jako trenér. Na podzim 2003 v klubu působil jako asistent trenéra Zdeňka Hrušky.
