Jaroslav Němec: Nechali mě prodávat lístky

phoca thumb l 03Za šest let v Bohemce vstřelil 33 ligových gólů, vyšplhal se na patnácté místo historického žebříčku klubu a dodnes lituje svého předčasného odchodu. Impulzivní povaha pudila útočníka Jaroslava Němce ke zteči, zároveň mu ale významně komplikovala život. Kariéra skvělého pravého křídla s číslem 7 tak byla plná fantastických gólů i ostrých sporů.

 

V mistrovské sezoně jste rozhodl derby na Spartě střelou z dálky, která gólmanu Kováčovi skočila o zem a zapadla do horního rohu. Jak vzpomínáte na tenhle velký zápas?

""Na takové zápasy, kdy bylo vyprodáno, se dobře vzpomíná. Byly to všechno nádherné zápasy. Gól už si moc nevybavím. Ale vím, že to byla střela z dálky k levé tyči. Hrozně rád vzpomínám na zápas s Duklou 4:3. To byl nádherný zápas pro lidi. Dukla měla vynikající, zkušený tým. Jsou zápasy, na které člověk rád vzpomíná a zápasy, na které by zapomněl hned."

Bohemka ročník podzim 1982 byla možná tím nejlepším v historii klubu, proč byla zrovna tehdy tak dobrá?

"Už se dařilo i sezony předtím. Bohemka mohla získat i víc titulů v jiných letech. Když se v roce 1985 ztratil titul posledním zápasem s Trnavou, už jsem byl ve Slavii. To jsem na dálku klukům fandil, byla to škoda. Předtím jsme skončili nejhůř čtvrtí. Každá sezona byla výborná, ale byly i kvalitní celky proti nám, jak slovenské, tak české."

Vy sám jste dával hodně gólů...

"Já jsem se cítil velice dobře. Byl jsem v optimálním věku. Bylo mi 28 let. Do Bohemky jsem přišel ve čtyřiadvaceti. Dostat se mezi hráče jako Tonda Panenka, Bičovský, Dobiaš, Prokeš, Hruška, to člověka motivuje. Zvlášť, když je neznámý kluk z Kolína."

Vám se ale v roce 1978 z Kolína moc nechtělo, je to tak?

"Já začínal po sloučení Kolína v osmnácti letech. Když mi bylo jednadvacet, tak k nám přišli sparťani. Stratil, Smištík... Hrát po jejich boku byla čest. V Kolíně byly v tu dobu velice kvalitní podmínky, srovnatelné s Bohemkou."

Ale nelitoval jste, když jste nabídku Bohemky přijal?

"Určitě jsem toho nelitoval. Každý hráč chce zkusit první ligu a reprezentaci. Což mně se podařilo, i když na málo zápasů. Ale jsem za tu zkušenost rád."

Vrcholem byl pro vás zřejmě zápas na San Siru v Miláně proti úřadujícím mistrům světa na podzim 1982...

"To byla taková třešnička na dortu. Já jsem byl po x letech pozvaný do reprezentace. Za trenéra Vengloše jsem měl zákaz do reprezentace, protože na prvním startu jsem se poškorpil s Göghem (mistrem Evropy 1976 - pozn. red.). Na olympijském stadionu v Římě jsme se malinko škrtili. Za průpovídku něco o Slovácích jsem měl reprezentaci zavřenou."

Co přesně se stalo?

""Hráli jsme na Olympijském stadionu v Římě s výběrem Itálie, byl to rok 1979. Šli jsme z tréninku a něco tam bylo. Někdo mu schoval boty. On byl mistr Evropy... Tak nastoupil na mě. A já jsem mu povídal, aby šel do prd..., Slováku. Honza Berger mi pomáhal. Trošku jsme se tam škrtili. Brumovský, který dělal asistenta, nás roztrhával. Pak se to uklidnilo, ale Gögh pak šel za Venglošem, že jsem mu vynadal do slovenskej... A tím pádem jsem se vrátil a už jsem byl vyřazený z reprezentace. Tím jsem se připravil o olympiádu v Moskvě i o velký šampionát v roce osmdesát."

Ale na podzim 1982 jste se startu v reprezentačním áčku dočkal a zahrál si i na San Siru...

"Tam to bylo krásné. Italové udělali titul mistrů světa. Palo Rossi, Scirea, Gentile, na kterého jsem hrál... Osmdesát tisíc diváků. Co si víc přát? Atmosféra, slušný výsledek, jeden z největších zápasů."

Vy jste byl rychlé pravé křídlo, ideální hráč pro pospíchalovský fotbal, že?

"Myslím si, že mi to sedělo. V záloze byli hráči typu Tondy Panenky, Bičovského. Já bych neřekl, že jsem byl zas tak technický hráč, ale byl jsem rychlý, uměl jsem dát gól, uměl jsem nahrát. Pospíchal věděl, koho zařadit do sestavy. Až na nějaké excesy, které jsem s ním měl, jsem si nemohl stěžovat, že bych seděl na lavičce. Důvěřoval mi a já jsem byl schopen se o to poprat."

Když mluvíte o excesech, máte na mysli ten před zápasem proti Rapidu Vídeň na podzim 1983? Ve druhém kole PMEZ jste tehdy v domácím zápase dal v posledních sekundách vítězný gól, ale v odvetě jste nenastoupil. Údajně proto, že jste před zápasem porušil Pospíchalův zákaz a mluvil s Antonínem Panenkou, tehdy hráčem Rapidu...

"To už byl konečný, proto jsem pak odešel do Slavie. Dostali jsme zákaz bavit se s Tondou. My jsme doma porazili Rapid 2:1, já dával góla, na jednoho jsem nahrál. Pak jsme se před tréninkem normálně bavili. Tak jsme tam stáli, byli tam Tonda, Zelenský a já. Normálně jsme se bavili. Pospíchal prošel kolem a sundal mě z tréninku i ze zápasu. Takže tam (ve Vídni) už jsem nenastoupil. Řekl jsem, že už nechci pokračovat v Bohemce, takže jsem si vytrucoval přestup do Slavie."

Za Bohemku jste dal spoustu gólů, ale možná nejslavnější byl právě ten v domácím zápase Poháru mistrů evropských zemí proti Panenkovu Rapidu Vídeň, kdy jste zařídil vítězství gólem v poslední minutě...

"Bylo to nádherný. Fandové byli rozpolcení. Měli rádi Tondu a najednou přijel s Rapidem. Myslím si, že Bohemka v té době měla na to, aby přes Rapid prošla. Gól? Bylo to u levé tyče, propasíroval jsem to zblízka. Na první gól jsem nahrával Janečkovi, centr z pravé strany. Takže, to byla má konečná v Bohemce... Já jsem před Rapidem nehrál asi pět zápasů, protože jsem dostal oddílový trest. Bylo mi řečeno, že jsem byl z kázeňských důvodů Rubášem (tehdejším trenérem – pozn. red.) a Svobodou vyřazen z týmu."

phoca thumb l 02Proč?

"Nevím proč. Měli jsme nějaké vystoupení na soustředění v Německu s Rubášem, kdy jsem mu řekl názor na způsoby jeho trénování. Nic se nedělo. Pak jsme odlétli do Řecka a tam mi oznámili, že jsem vyřazen z kádru. Pak mi zavolal Pospíchal, co dělám. Já, že nic. On říká: tak začni trénovat, vracím se k týmu. Zase to začalo. A skončilo to hodně rychle jedním mistrovským zápasem, tímhle zápasem s Rapidem Vídeň. Čtrnáct dní na to mě zase vyřadil kvůli tomu, že jsem se bavil s Tondou. Bylo toho moc na mě a tím pádem jsem se zařekl a v Bohemce nechtěl být. Čehož třeba teď lituju. Protože kdybych zůstal, patřil bych do trojky nejúspěšnějších hráčů Bohemky. Myslím, že bych se propracoval do úspěšných statistik..."

Těch konfliktů ale bylo víc, že?

"První byl před nějakým pohárovým zápasem. Pospíchal měl tendence vždy někoho přetrénovat, vyhecovat. I Panenku a Dobiaše. Prostě si kohokoli vybral. Zrovna byl tréninkový proces, řekl bych až dost blbej. Já jsem řekl, že nemůžu, že končím. A on říká: Když se ti to nelíbí, tak se seber a běž do práce."

Co jste udělal?

"Sebral jsem se, druhý den jsem zůstal doma. Pak mi zavolal sekretář Svoboda, tak jsem přišel na Bohemku. Tak mě nechali prodávat lístky. To bylo někdy v pondělí, v úterý. Ve středu se normálně hrálo."

To jste seděl někde v pokladně na stadionu?

"Byl jsem v sekretariátu a prodával jsem lístky. Lidi říkali: Pokladník a hraje... V časopise Dikobraz byl nadpis: Práce trestem člověka. Tam bylo: Co by za to dali lidé v kapitalistických zemích, aby dostali práci. A v socialistické společnosti je práce trestem..."

Diskutovali s vámi fanoušci, když si chodili pro lístky?

"Ani moc ne, byli spíš překvapení. Pospíchal měl své přístupy. Ale odpoledne jsem s nimi odjel na soustředění a ve středu jsem hrál."

Vy jste byl docela impulsivní i na hřišti, že?

"To jsem byl. Proto mě asi i Pospíchal bral. Já jsem si vůči němu dovolil víc než kdokoli jiný. To si nedovolil Tonda, ani Dobiaš, co jsem si dovolil já. Já byl horká hlava. Myslím, že díky té horké hlavě jsem neodehrál v reprezentaci daleko víc zápasů. Zavřel jsem si cestu tou svou upřímností, někdy zkratovým jednáním."

To jste se s Pospíchalem i hádal?

"Určitě jsme se přeli. Měl jsem problémy i s asistentem Zadinou. Měl jsem určité výhrady k rozcvičkám. Zadina mě chtěl trestat, Pospíchal mě zase podržel, mávnul rukou. Potřeboval takového šaška v týmu. Kdyby nepotřeboval, tak by mě vyhodil..."

Pospíchal měl ale i spoustu dobrých vlastností, které byste vybral?

"Já jsem ho měl rád už z toho důvodu, že mi dal šanci a cítil jsem, že mám jeho důvěru. Když přijde kluk, který hrál divizi a dostane šanci a hned hraje... Hned jsem byl v základní sestavě. Cítil jsem trenérovu důvěru a tu jsem se snažil oplatit svým výkonem."

autor: Martin Hašek