"Kdybys mě miloval tak jako Bohemku!" vzdychala moje žena snažíc se o nešťastný kukuč. "Kdybys mi věnoval tolik pozornosti a lásky! Ale kdepak ty! Na prvním místě jsou u tebe Bohemians, pak dlouho nic, a potom teprve přijdu já! To už je zvrhlost, zvrácená vášeň a nevím co ještě! Měl by ses nechat vyšetřit u psychiatra, ty maniaku!"
"Neodsuzuj, co neznáš!" odpovídal jsem klidně. "Kdybys místo na varhanní koncert zavítala někdy na Bohemku, pochopila bys mě! Taková barokní hudba je jistě krásná, povznášející věc, ale úniku Motla se nevyrovná! Tvrdý zákrok Kříže nebo Růžičky předčí každou fugu. A když se mám svobodně rozhodovat mezi Jakubem Rybou a Kolmanem, volím bez váhání Kolmana. Jenomže ty tohle nikdy nepochopíš! A nepochopíš to proto, že odmítáš navštívit se mnou mistrák ve Vršovicích! Já už byl na varhanním koncertu i k stání a ty se mnou nechceš jít ani na tribunu! Přitom jsi ochuzena o četné nezapomenutelné zážitky a tvůj život je pustý. Kdybys alespoň jednou..."
"Půjdu s tebou na Bohemku", rozhodla se žena, "a budu se tam příšerně nudit! Vydržím tu hodinu, nebo jak dlouho to trvá a dokážu ti, že kultivovaného člověka se takové směšné klání ani netkne. Pak se teprve řádně zastydíš!"
V sobotu jsme vyrazili na ligové utkání. Manželčin chladný obličej mi připomínal nehybnou kamennou sfingu. "Kdybych náhodou usnula, tak mě, prosím tě, nebuď", řekal a uskadnila se na tribuně. Zápas začal
"Trenér Rubáš nemohl volit nejsilnější sestavu, neboť máme početnou marodku", vysvětloval jsem jí, ale ani se jí to netklo.
Náhle však neočekávaně ožila. "Kdo je támhleto?" otázala se dychtivě, ukazujíc k brance zelenobílých.
"To je náš brankář Ředina", odvětil jsem. "Chytával za Motorlet..."
"Co je to chytávat?" zeptala se žena se zájmem.
"Střežil branku", vysvětlil jsem. "Bránil míčům projít za jeho zády do sítě."
"Ach, tak", řekla, "je to velice hezký chlapec! Má pěknou postavu a dělá ladné pohyby. Ten Ředina se mi líbí."
"No vidíš", pochválil jsem ji, "a támhle běží Jarabinský".
"Proč ten nedělá ladné pohyby?" zajímalo ji.
"Protože není brankář", řekl jsem.
"Ten Ředina je takový ohebný", pravila manželka se zalíbením. "Podívej, je jako z gumy! Ten se určitě necpe knedlíky jako ty!"
"Hlavně trénuje", usměrňoval jsem rozhovor. "Trenér Rubáš má náročné tréninky. Někdy i dvoufázové!"
"Podívej se na toho Ředinu!" ukázala nadšeně, "ty když se ohneš, tak ti vždycky uletí knoflík. To Ředina..."
"Sakra, copak je na hřišti jenom Ředina?" zlobil jsem se, "koukni se třeba na Holečka!"
"A jak překrásně skáče!" vzdychala choť, "ty když jsi česal hrušky a měl jsi trochu povyskočit, tak sis namohl zádové svaly".
V té chvíli mě utkání nějak přestalo bavit. Skoro jsem si přál, aby ten Ředina dostal gól. Ale nedostal.
Zápas skončil, ale mé útrapy nikoliv. Spíše teprve začaly.
Když jsem odmítal natřít okapy, řekla mi žena: "Vlastně se ti nedivím, že se ti s takovým břichem nechce lézt na žebřík. Pro Ředinu by to ovšem byla maličkost!"
Mám teď Ředinu denně na talíři. Ředina by bez řečí pokosil trávník, vymaloval koupelnu a vygruntoval byt. Přitom ovšem by dělal ladné pohyby, zatímco já jsem jako hrom do police.
Nadešla sobota.
"Půjdeme dnes na Bohemku?" zašveholila manžela, "udělala jsem si na odpoledne volno".
"Je mi líto", řekl jsem chladně, "ale zakoupil jsem lístky na varhanní koncert. Dávají Johanna Sebastiána Bacha".
A tak jsme se vydali za kulturou. Já jí dám Ředinu!
