KRÁTCE:
Obránce a záložník JAN VONDRA (25) prodloužil smlouvu s Bohemians na další dva roky, informuje o tom klubový web.
Bývalý reprezentační útočník TOMÁŠ NECID (31) přichází do Bohemians jako volný hráč, informuje o tom oficiální twitterový účet klubu.
Přípravné utkání: FK Viktoria Žižkov - Bohemians Praha 1905 0:0 (0:0), hráno 9.10.2020 na Žižkově.
  

Antonín Panenka: Díky, táto!

Narodil jsem se 2.12.1948 v Praze, skoro pod stromeček jako čtvrté dítě do rodiny Panenkových. A pozor - ve znamení střelce! Táta Bohumil Panenka, mimo jiné i trenér mládeže Bohemky, to měl se mnou asi pěkně vypočítaný. Maminka Antonie, po ní jsem dostal jméno Antonín a sourozenci Jaroslav (také trenér mládeže Bohemky), Jiří a sestra Bohumila, ta dostala jméno po tátovi. Tak to byla celá má rodina. Má pozdější rodina, manželka Vlasta a děti Tomáš a Martina, ty jsou další má radost i opora.


phoca thumb l 2plzen03Na první trénink za Spartak Praha Stalingrad (Bohemka roku 1959) mě přivedl můj táta v necelých jedenácti letech. Trenéra tam dělal pan Holeček, tatínek pozdějšího reprezentačního hokejového gólmana Jirky Holečka. To bylo někdy v týdnu a hned v neděli 28. září 1959 jsem poprvé oblékl ten můj osudem daný zelenobílý dres a shodou okolností jsem dal i můj první gól za Bohémku. Zvítězili jsme 2:1 nad Teslou Źižkov. V zápise o utkání sice napsali někoho jiného, ale míč šel do sítě ode mne, jako od posledního hráče. Celkově jsem dal v žákovských mužstvech 121 gólů, které už tehdy ohlašovaly mé schopnosti, jakožto nejmenšího hráče oddílu.

V srpnu roku 1963 ještě ani ne patnáctiletý hráč, jsem postoupil v Bohemce do dorosteneckého C-mužstva a pak šel každým rokem výš. Na jaře roku 1964 jsem začal hrát za dorostenecké B-mužstvo, v roce 1965 za A-tým ligového dorostu! V roce 1966 jsme zvítězili na pravidelném fotbalovém turnaji na Děkance. Ve finále jsme porazili Slávii 5:2 a já dal parádní gól halfvolejem přímo do šibenice a byl vyhlášen nejlepším střelcem! V roce 1967 mládežnické úspěchy vyvrcholily. Naše mužstvo vyhrálo v ročníku 1966/67 B skupinu dorostenecké ligy a postoupilo do závěrečného turnaje o titul přeborníka ČSSR. Prohráli jsme dvakrát těsně s Prešovem a hráli o celkové třetí místo. Remíza a výhra se ZJŠ Brno nás ozdobila bronzem. Celkově jsem dal ve všech dorosteneckých týmech 128 gólů. Pan Josef Hrubý, od roku 1960 předseda komise mládeže na Bohemce, si dal tu práci a spočítal, že jsem celkově sehrál za žáky a dorostence 348 zápasů. Z toho 236 vítězných, 38 remíz a 74 proher, při celkovém skóre 1155:439! To skóre má v našem vyprávění smysl. Konfrotujeme-li se s tím, že jsem nastřílel 249 gólů, znamená to, že ve všech zápasech mé mládežnické éry jsem dal 21,6% gólů zelenobílých!

V roce 1967 jsem se jako devatenáctiletý prosadil v divizním béčku jako hráč i střelec. Stal jsem se nejúspěšnějším střelcem divize, ačkoli jsem nehrál všechny zápasy. Ve Večerní Praze vyšel článek v rubrice "Všimli jsme si" nadaného útočníka divizního béčka Bohemians, technicky výborně vybaveného Panenky, který byl ještě loni členem dorosteneckého týmu zelenobílých. Ve včerejším divizním zápase proti do té doby vedoucí Hrdlovce, v němž Vršovičtí zvítězili 5:0, vstřelil sám všech 5 branek. A nebylo to poprvé. Také v uplynulém kole na vlastním hřišti vsítil béčku Teplic (5:2) rovněž všech pět gólů... Takového střelce potřebuje i útok ligové Bohemky. Až získá potřebnou fyzickou kondici, jistě se v něm objeví...

Blížila se doba, kdy jsem měl nastoupit základní vojenskou službu. Mluvilo se o zájmu Chebu a Dukly Praha. Nakonec zasáhl osud oděný do bílého pláště. Lékařský ortel po důkladné prohlídce vyzněl nejdřív jako roční odklad. Důvod: zdravotní stav srdce. Jasná modrá knížka a poučení, že chci-li se uchovat, musím se sportem okamžitě přestat, a že se mám přemisťovat jen volnou chůzí. Tak jsem i v další mé kariéře při zápasech někomu připadal, že si jen tak s míčem vykračuju... Verdikt doktora mě samozřejmě vyděsil. Naštěstí mi táta, můj životní kormidelník, zařídil vyšetření u doktora Piriče ve střešovické nemocnici. Ten mi řekl radu přesně opačnou: sportovat co nejvíc! Takže jsem byl moc rád, že se nemusím loučit s mateřským prostředím mého oddílu, s mou Bohemkou.

Na jaře roku 1968 jsem se poprvé objevil v prvoligové sestavě zelenobílých. Stalo se tak na stadionu v Teplicích v 60. minutě za stavu 1:0 pro domácí. Trenér Jiří Rubáš vyndal Štefana Ivančíka a ukázal na mě...! Na tenhle zápas, který znamenal mojí ligovou premiéru, mi zůstaly v podstatě tři vzpomínky. Teplický stoper Vítů v 65. minutě, to jest při mém pětiminutovém pobytu na hřišti, vypálil skoro z poloviny hřiště, náš gólman Jaromír Ředina nejdřív vystartoval proti míči, pak si to rozmyslel a začal couvat, ještě zakopnul, upadnul a míč se vedle bezmocného a zoufalého Jardy dokutálel do sítě. Tento gól, byl pro Františka Vítů první ligový a já u toho. A pak moje půlhodinové vystoupení. Čím se mi vrylo do paměti? Ne, žádnou akcí, jen tím, jak ta půlhodinka trvala celou věčnost. Zřejmě zapracoval pocit odpovědnosti při premiéře, to, jak jsem pobyt na hřišti hluboce prožíval. Tento zápas měl ještě jednu pikantérii, ve 28. minutě přišel na hřiště ve žlutém dresu domácích Přemysl Bičovský. To jsme ani jeden netušili, jak nás osud ještě fotbalově spojí a co budeme znamenat pro fandy Bohemky. Během tohoto jara jsem měl dojem, že mi u trenéra Rubáše pšenka nepokvete a ohlásil svůj první přestup. Na Žižkov, do Viktorie. Ve dvaceti letech se klukovi honí hlavou ledacos. Přestup byl samozřejmě zamítnut a já podepsal první hráčskou smlouvu s Bohemkou na 5 let!

phoca thumb l 2plzen03Bylo mi 22 let a 3 a půl měsíce, kdy jsem se na Novoměstské radnici v Praze ženil s mou dlouholetou láskou Vlastou. Přesné datum bylo 18.3.1971 a byl čtvrtek, protože o víkendu se hraje fotbal. Na svatbě kromě obou našich rodin, byli samozřejmě spoluhráči a funkcionáři z Bohemky. Od předsedy klubu Viléma Danziga jsem dostal mimo jiné i fotbalový míč a symbolickou vlajku s klokanem. Můj první čin ve stavu manželském bylo překopnutí onoho míče přes ulici, aby mi to střílelo jak na hřišti, tak doma... Řidiče toho dne mi dělal můj kamarád a spoluhráč Franta Jílek. A s Vlastou jsme stále spolu a máme dvě děti, dnes už samozřejmě dávno dospělé.

Bělehradská supertečka 

Neděle 20.6.1976. Stadion Červené hvězdy Bělehrad. Finále mistrovství Evropy Československo - Německá spolková republika. Zápas skončil nerozhodně 2:2 a šel do prodloužení. Tam už žádný gól nepadl a šlo se na penalty. Za stavu 4:3 pro nás Uli Hoeness z Bayernu Mnichov přestřelil Viktorovu bránu a na řadu jsem přišel já. Náhoda? Shoda okolností? Osud? Tak třeba v základní hrací době jsme dostali gól až v samotinkém závěru zápasu a nebýt toho mohli jsme vyhrát už dříve, tak třeba v prodloužení... Tak třeba ty penalty se mohly vyvíjet zcela jinak. Byl jsem psaný na penaltu až jako pátý - poslední hráč. Co tomu všemu říkáte? Tento děj může napsat snad již zmíněný osud, shoda okolností, náhoda nebo Jaroslav Dietl. Vzal jsem si míč a šel k puntíku. Kdybych dal, jsme mistři Evropy. Kdybych nedal, bůh ví jak by to celé skončilo. Před penaltou jsem řekl Viktorovi, že to střelím doprostřed, ten se mohl zbláznit. Dívali se na mne tisíce lidí, spoluhráči, protihráči, diváci na stadionu i v televizi po celém světě, kamarádi, celá Bohemka, rodina. Proti mně stál Josef Maier z Bayernu Mnichov, vynikající gólman, který byl schopný chytit všechno na světě. Jen ne můj vršovický dloubáček, ten on pravděpodobně neznal, protože nesledoval naší ligu. Za televizním mikrofonem byl v tento dramatický okamžik komentátor Karol Polák. Pomalu se rozbíhám a on řve - gól, gól, jsme majstry Európy na rok 76.

Když jsem kopnul, stalo se, co jsem očekával. Maier se vrhnul do strany a ani nevím, jestli se na můj padající list stačil ohlédnout. Mně vyletěli ruce nahoru, ještě než skončil míč v síti a za okamžik jsem byl pod těly šťastných kluků. Jak jsem se zmínil o Maierovi, to byla sláva, bohatství, vila s bazénem a tenisovými kurty, ale také vůle, talent, německá důkladnost. Před penaltami se opravdu důkladně rozcvičoval, vždyť přece šlo o mistra Evropy a také o prémii 25 tisíc západoněmeckých marek na hlavu. Proti němu jsem stál já - Bohemians Boy z Vršovic. Teď se uvidí, co znamená vůle, zkušenost, nadání, myslel si Maier. Já si myslel: teď tě dostanu! A dostal...

Slova Josefa Maiera: Myslím, že Panenka překročil pravidla. Musí běžet a střílet a nesmí při tom přece brzdit! První Maierovo gesto, jak jsem pak slyšel, protože sám jsem to nevnímal, bylo výrazem vzteku, bylo stejně neslušné jako zbytečné a stálo ho hodně sympatií publika. Ovšem s tou penaltou neměl vůbec pravdu. Za prvé jsem se nezastavil, střílel jsem z běhu. Za druhé jestli se někdo provinil proti pravidlům, pak to byl podle jeho vlastního přiznání on, protože brankář musí stát bez pohybu nohou na brakové čáře až do chvíle, než je kop provedený. Jestli si tedy skočil dřív, je to jeho prohřešek a chyba. Rozhodčího Gonellu taky ani nenapadlo, aby o regulérnosti penalty byť jen zapochyboval. Chápu, že se Maier zlobil. Jak pro ztrátu titulu, tak proto, že tahle šoupnutá penalta je tak trochu něco jako fotbalový vtip na jeho účet. Že ho dlouho hnětla, vím ze svědectví z Ostravy. Když tam hrál Bayern s Baníkem v roce 1981, to jest 5 let po Bělehradu, šel se podepisovat fanouškům. Někdo mu tam podal fotku té penalty a on rezolutně odmítl podepsat. Teprve, když jsme se setkali po čase na Strahově, ho to už přešlo. Když mě viděl, ukazoval oblouk a křičel - Bělehrad a smál se...

phoca thumb l 2plzen03Z tisku: Ve světě mužné, tvrdé, náročné, nesmiřitelné kopané realismu, peněz a hrubosti, zvítězil tentokrát BÁSNÍK. O téhle penaltě, o slavném vršovickém dloubáčku, se popsalo hezkých pár řádek a to nejen u nás, ale i po celém světě. Československo vneslo do stylu a pojetí totálního fotbalu novou dimenzi, otevřelo nové možnosti, jak při fyzických a technických kvalitách a psychické vyrovnanosti dát průchod promyšlené improvizaci, která musí přivést do úzkých jakéhokoli soupeře. Nikdy v životě jsem neviděl, že takovým způsobem lze dosáhnout vyjádření myšlenky. Byla to penalta nabitá inteligencí. V historii kopané snad neexistuje podobná finta, přesněji řečeno výtvor - delikátnější, jemnější, sladší, který překonal svou dobu. Jakmile se však brankář hnul, bylo to ve chvilce, kdy byl střelec penalty těsně u míče, vstřelil exekutor pomaloučku PIF nad brankáře a to tak jemně, až se zdálo, že míč se ani nedotknul sítě. Aby se tohle mohlo uskutečnit, k tomu je zapotřebí být solidní fotbalovou osobností.

A po našem návratu z Jugoslávie do Prahy, už se na mně "těšil" můj kamarád, bohemák, skvělý herec-komik, Pepa Dvořák! Pěkně mi pogratuloval a s jeho velkým úsměvem a laskavým srdcem mi povídá: "Toníku, taková frajeřina, taková nezodpovědnost, takový risk. Co kdyby se ten Maier jen na chvilku zamyslel a zůstal stát na tý čáře? Zrovna by si vzpomněl třeba na svojí ženu nebo milenku, nebo bůh ví na co...? Co bys dělal? Co ty lidi tady, ty by tě snad sežrali?!" Já jsem taky s úsměvem odpověděl: "Víš Pepo, mně to ani jinak nebaví!"

K 1. lednu 1981 jsem přestoupil z Bohemky do Rapidu Vídeň. Byl to můj úplně první přestup v životě a to mi bylo už 32 let. Dovedete si dnes představit, že vrcholový fotbalista, sportovec, reprezentant, poprvé přestoupí ve 32 letech? Teď se vám určitě vloudí ve tváři úsměv, ale tehdejší režim byl velice přísný, to si dnes ti mladí vůbec nedovedou představit.....Co na mě čekalo ? Nové prostředí, nová země, nový jazyk, ale pořád stejné klubové barvy - zelená a bílá, ty mi snad byly souzeny už v té kolébce! Sotva jsem se v Rapidu rozkoukal a už jsem hrál znovu v Ďolíčku. Dne 12. května téhož roku jsem přijel s Rapidem do Vršovic, zahrát si přátelský zápas, abych se pořádně rozloučil se všemi lidmi okolo Bohemky, oficiálně přišlo 15 tisíc diváků, ale myslím, že jich tam bylo daleko více. Poprvé jsem se převlékal do dresu a přezouval do kopaček na "svém" stadionu v šatně hostí. Můj úbor vypadal zajímavě - trenky s nápisem ELÁN, to byl sponzor Rapidu a dres "ozdobený" klokanem. Úvodní patnáctiminutovku jsem hrál za domácí a dal také jeden gól, samozřejmě, že z penalty. Po 15. minutě, po přerušení hry, mě domácí funkcionáři za vše poděkovali a obdarovali, za těch 21 předlouhých let ve službách BOHEMIANS. No, řekněte sami, to je už pěkně dlouhá dálnice, co? Pak došlo na výměnu dresu a já hrál za hosty až do konce tohoto nádherného zápasu, kde výsledek nebyl až tak důležitý. Pro ty dva góly, co jsem vsítil domácím, jedna byla opět z penalty, se na mě nikdo z bohemáků nezlobil. Přátelák skončil jasně přátelskou remízou 3:3 a všichni byli šťastní a nechtěli ani domů. Co se ten večer asi vypilo piv a kořalky v hospodách ani nepomyslet. Statistici spočítali, že jsem sehrál v dresu Bohemians 687 zápasů a dal v nich 351 gólů. Z toho nastoupil 230x v lize a dal v ní 76 branek. A pro rok 1980 jsem byl vyhlášen v anketě Fotbalista roku jejím vítězem jako první a taky dosud poslední bohemák v historii. Taky jste si povzdechli, že dobré roky na Botiči jsou už odváté časem? Věřím, že se opět dají ti správní lidi dohromady a zrodí se opět velké mužstvo, které bude nám všem dělat radost v našich životech!

Od mala mě můj táta brával na všechny možné zápasy v různých soutěžích. Já fotbalem doslova žil. Pro mne byl tím prvním na světě i ve věku, kdy druzí začali dávat přednost něžnému pohlaví. Nikdy jsem neměl tolik času, co moji vrstevníci. Ničeho ale nelituji, protože fotbal mi všechno bohatě několikanásobně vrátil. O tom, jak táta dbal na mou fotbalovou výchovu svědčí i příhoda na kterou nikdy nezapomenu. To se stalo jednou v létě, svolali trénink dorostu, ale já se to nedozvěděl. Jenže táta ano. Jako obvykle přišel na hřiště, nenašel mě tam. Když jsme se setkali doma, seřezal mě a že měl pádnou ruku! Myslel si, že jsem se ulil, asi mi to nikdy neuvěřil, že jsem se o tréninku opravdu nedozvěděl. Víte, jsem přesvědčený, že tátovi vděčím za všechno, hlavně v létech, kdy nebezpečný věk tolika nadaným fotbalistům zamotá hlavu a oni ve sportu poleví nebo z něj nakonec úplně zběhnou. Poznal jsem totiž fotbalisty nadějnější než jsem byl já, ale chyběla jim pevná ruka, pevná osoba, aby se, jak se říká, plně realizovali. A tak s odstupem let, v čase, kdy se moje fotbalová kariéra dávno hráčsky uzavřela, musím ohlédnou na její začátky a plným právem říkám: "DÍKY, TÁTO!!!"

autor: tomáš skácel / 28.9.2020