První polovina devadesátých let byla pro Bohemku obtížným časem, ale záložník Robert Neumann ve Vršovicích zažil spoustu krásných chvil. Hned v prvním ligovém zápase slavil záchranu, zahrál si s Vítězslavem Lavičkou, Janem Sanytrníkem nebo Karlem Jarolímem, trénovaly ho legendy jako Petr Packert či Jozef Adamec. A střílel góly. Jeden ještě ve federální lize, s jedenácti v samostatné české soutěži se dokonce dlouho držel na čele klubového žebříčku. Až po 8 letech ho dohnal Karol Kisel a sesadil ho až Lukáš Hartig v roce 2010. Dnes je Robert Neumann fotbalovým novinářem.
Jak ses vlastně do Bohemky dostal?
"S fotbalem jsem začal v osmi letech v Hostivaři, do Bohemky jsem přišel ve dvanácti za dvacet balonů a za sedm dresů. Aspoň mi to tak řekli."
A docela brzo si se dostal do áčka, že?
"V sedmnácti, osmnácti. Já jsem tam nakukoval, nejdřív nějakou přípravu. Ale jo, musím říct, že si to považuju, protože tenkrát byla doba, kdy ty mančafty byly plné zkušených hráčů a nebylo tak jednoduché se prosadit jako teď, kdy mají mladí zelenou a preferují se. Tehdá byly doby, že starých kluků byla v kabině většina."
Kdo třeba?
"Tehdy byl mazák Honza Sanytrník. Já jsem byl, dá se říct, jeho konkurent, takže na tréninku jsem kolikrát lítal ve vzduchu. (smích) Baggy Víger a tady ti borci. Šimura, Juraj Šimurka… Mlejnek, Vláďa Sadílek, Víťa Lavička…"
Tvoje první sezona byla 1991/1992, že?
"To byla moje první, ale debut jsem měl už v sezoně 90/91 v Brně, předposlední kolo. Na pár minut jsem se tam mihnul. Tehdy se tam Bohemka zachránila. Byl jsem s nimi poprvé na zápase."
Pověz mi něco o Sanytkovi?
"Víš co, to je tak dlouho… S ním byla sranda. V kabině se pořád smál, vymýšlel blbosti. Vzpomínám na něj dobře. Byli jsme konkurenti, ale myslím, že mě pak vzal, nějaké góly dal, myslím, že to mezi námi bylo v pohodě."
On byl docela manekýn, co? Ty jeho dlouhé, načesané vlasy, řetěz kolem krku, náušnice…
(úsměv) "Jo, to je pravda… Když to říkáš… Pamatuju si, že jsme v kabině mezi skříňkama měli velké zrcadlo. Na to si vzpomínám. Že by to přeháněl, to ne, ale rád se učesal."
Jak vzpomínáš na svou první plnohodnotnou sezonu 1991/1992?
"To bylo za Jožky Adamce?"
Ten trénoval většinu jara 1992…
"Za něj jsem začal pořádně hrát. Ten měl hrozně rád mladý kluky. Říkal mi, že jsem chudý, jako hubený. A po večeři mi vždycky přinesl palačinku. Tehdy jsem hrál v útoku s Tiborem Mičincem, a to byla výborná škola. Já jsem mu nahrával, on mě, docela dobře jsme se doplňovali. Byl mazák, držel nade mnou ochrannou ruku. Na něj vzpomínám rád. Tehdy to ještě byla federální liga. To by bylo spíš o tom Jožkovi Adamcovi."
Tak vyprávěj…
"To byly neskutečný storky. Půlku zápasů nás odtrénoval z první řady na tribuně. Během půl roku nastřádal asi sedm trestů. Ale taky na něj vzpomínám strašně rád. Byť to někdy bylo hustý."
V čem?
"K drsnému slovu neměl daleko, ta létala na každém druhém tréninku. V paměti mám Gustu Ondrejčníka, stopera. Adamec přišel a Gusta mu tam vždycky hodil zmuchlanou mikinu. To byl takový rituál. On tu mikinu vždycky zvednul, úhledně ji složil do komínku a teprve řekl, co budeme dělat. Tak začal den. Pak ty story… Tehdy jsme hráli na Bohemce se Spartou pohár, semifinále."
Jo, ten nešťastnej zápas, jak v poslední minutě sebral Jiří Němec míč Šimurkovi a dal vítězný gól do prázdný branky?
"To bylo ono. Bylo to divný. Šimura ho asi neviděl, stane se, nenaděláš nic. Byl to bizár… On mu vyběhl za zády. 0:0, v poslední minutě…. A v tomhle zápase běžel rozhodčí, pomezák, kolem naší lavičky a Adamec nabyl dojmu, že to byl ofsajd. Rozhodčí to nemávnul, on vystartoval a normálně mu ruku takhle tahal nahoru… (smích) To se fakt stalo! Proto nás furt trénoval v první řadě na tribuně. Pak nám vyprávěl, že seděl v první řadě, tam seděl chlapík, údajně ho neznal a říkal Adamcovi: Vy řvete jako ten Adamec! A v té Banské Bystrici…"
Tam se stalo co?
"Tam dával gól Tibor Mičinec, Faktor nám dával góly, jeden z penalty, druhý v předposlední minutě z trestňáku. Klasickej zářez. Sedm hodin autobusem a zase pěkně zpátky. Pamatuju se, že po zápase jsme tam stáli v chodbě. Stál tam rozhodčí Marko, Jožka za ním přišel a říká: Pán rozhodca, ťaší mě, že jsem poznal najvačšieho kokota… A začal mu dávat cérez. Bezvadný věci.. Při tréninku rozdával pokuty, když mu někdo odseknul. Ale když něco předvedl, vždycky mu to sedlo na nohu. Měl to v noze. Kloubouček! Za jeho éry jsme skončili osmý, to bylo skvělý. Na Baníku jsme tenkrát vyhráli, tam na nás létaly kelímky. To bych mohl vyprávět o doktorovi Bednářovi."
Prosím!
"To byl člověk netknutý společností, jako když mezi nás nepatří. Masér nám vyprávěl, že přišel na pokoj, vyndal si čtyři boty a začal je leštit. Úplně mimo fotbalové prostředí. Tehdá tam byl Bora Kočí naťuknutej, s tím masérem tam vyběhli. A pak si z něj Jirka Vopravil s masérem udělali legraci. Jirka Vopravil za ním přišel v autobuse, doktore, je průser v zápise. Vy jste mu řekl,že je blbec. On řekl, to já jsem neříkal, já jsem řekl, že Kočí má nakoplej bérec… Byla legrace. Ještě před Adamcem tam byl triumvirát Hloušek, Beznoska a Hruška. To byla pr… Ty hlásili… Když byla pohoda, to byla neskutečná sranda."
Když jsme u těch osobností, co takový Lojza Špak?
"Lojza, to byl borec! Chodil na kartičky do bistra naproti. Jeho životní zápas byl na Slavii, kde jsme za Packerta vyhráli 3:2. Ještě si vzpomínám, jak dával Jarda Kamenický gól století. Já jsem hrál levého záložníka, Lojza byl přede mnou a na toho Jardu si volal, on to chtěl hrát na něj. A Jarda se ukopl, všichni jsme k němu běželi a on byl uraženej, že mu to nenahrál. Vy tady slavíte, vždyť to mělo být na mně! Nebo Marcel Litoš."
Copak?
"Říkali jsme mu švihák lázeňský. Vždycky v pondělí: Mě tahá sval, trenére… Do masérny, do bazénku. Ve čtvrtek se mu ulevilo, blížil se zápas a pak to odehrál jak z partesu. To byli všichni borci. Tahle generace uměla hrát fotbal. Většina lidí v kabině měla fotbalové myšlení. Fotbal byl radost"
Už si zmínil slavnou výhru 3:2 na Slavii z podzimu 1993…
"To je podle mě jedna z největších výher Bohemky v historii. Slavia tehdy měla nejlepší mančaft, co kdy měla. To tehdy Korbel nakoupil. Tatarčuk, Nečas, Berger, Šmíca, Jarda Šilhavý. My jsme tam vyhráli 3:2. To bylo neskutečný."
Co si z toho pamatuješ?
"Edu (Tomáše) Urbana, sice to bylo asi na padesát metrů, ale ještě stačil gestikulovat na fandy Bohemky při výkopech… Lojza Špak dával trestňák a dva góly Sanchez. Oni nám ještě v první půli vyrovnali na 2:2. Říkali jsme si: Těžko něco uhrajeme. Myslím, že Standa Vlček to nahrával Sanchezovi na hlavu. A 3:2! To byla euforie! I Petr Packert šel s námi tenkrát k Tygrovi. Řekli jsme: Všichni jdeme! Tam byla prča, že pinglové byli napůl Bohemka a napůl Slavie. Tenkrát jsme měli hodně navrch. Bylo to něco tak mimořádnýho, že Petr Packert šel s náma. Na Slavii mám ještě vzpomínku, tenkrát jsem tam byl vyloučenej…"
To bylo na jaře 1995…
"Tenkrát jsme tam byli vyloučení dva, ještě Šindi (David Šindelář). Kluci dohrávali o devíti a 2:1 to bylo. Jarolím dával Stejskalovi gól a Dvirnik dal málem v poslední minutě na 2:2. Já jsem byl brzo vyloučenej. Měl jsem žlutou a druhá byl faul, zbytečný… Tam byl tunel. Mi to odhrnuli, já jsem tam zaběhl, tam tma jak v prd... Bylo zavřeno, co já tam budu dělat? Naštěstí jsem se na druhé straně dobouchal, tam bych byl půlhodinu někde ve tmě. A za chvíli přišel Šindi. Co je? Jsme o devíti…"
Zažil si taky Petra Packerta, který se po legendární hráčské kariéře vrátil pomoct Bohemce jako trenér, to byla osobnost, že?
"Byla… Za něj to byla skutečná dřina. On měl úspěchy v Panathinaikosu, člověk měl před ním respekt. Ale musí se nechat, že mančaft mu sedl dobře, ale byly to neskutečný galeje. Takovej Magath… On byl založením bojovník. To vyžadoval na hřišti absolutně. Byl hodně tvrdej…"
Jak ty si bral působení v Bohemce, byl jsi srdcař, nebo jsi to bral spíš jako práci?
"Nevím, jestli jsem byl ten správný srdcař, to bych asi lhal. Fandil jsem jí samozřejmě. Jako malej kluk jsem jednou při zápase se Slavií přelézal plot, když se tam natlačilo hodně lidí. Ale fanatik jsem nebyl. Nemám to v povaze. Když začneš hrát fotbal, tak fandit je takový divný. V hokeji jsem třeba strašně fandil Spartě, prožíval jsem S mikrofonem za hokejem. Fotbal ne. Říkal jsem si, že bych spíš měl být vzorem pro někoho jiného, než abych na někoho koukal."
Ještě nám zbývá nepříjemné téma sestupové sezony 1994/1995, kdy Bohemka spadla po dlouhých 22 letech…
"Už podzim tomu nasvědčoval. Porazili jsme snad jen Benešov, bylo to strašný trápení. Co k tomu říct? Když se dostaneš do takové deky, můžeš dělat cokoli. Když k tomu nemáš tu kvalitu, což jsme tenkrát asi neměli, tak jsme se v tom utopili… Odbočím, vem si Jablonec. Tři roky poháry, čtvrtý rok jsme špatně začali a už jsme se z toho nedostali. My jsme jeli do Blšan a dostali jsme tam trojku. Za normální konstelace bychom tam vyhráli tři nula. Když se vrátím k tomu sestupovému jaru. Jak ti soupeři utíkají a nevyhráváš… To je strašně těžký vysvětlovat, když to nezažiješ."
Ale i v té bídě byla naděje, tehdy na jaře 1995 jste zázračně vyhráli na Žižkově 4:3…
"Tehdy jsme tátovi vydělal deset tisíc. Táta poprvý v životě vsadil. On říkal: Vy furt prohráváte, musíte jednou vyhrát. Byl tam kurz jedenáct. Takže vyhrál jedenáct tisíc. To bylo poprvé a naposledy, co táta vsadil. Tehdy to bylo takový povzbuzení. To byla taková vlaštovka, výstřel. Dostane tě to trošku výš, ale musíš to potvrdit. Musíš furt. Není čas na nápravy. Překvapení to bylo, to asi nikdo nečekal. Ale kvalita asi nebyla, jinak bychom to zachránili. Nějaký zápasy nebyly špatný. Se Spartou nebyl špatnej."
Jo, to byl zápas poslední záchrany, jenže jsme prohráli, v konci sejmul David Šindelář a mistra a šel ven...
"1:2 to skončilo. Tehdy nás potopil Honza Koller a pak udělal ten památnej rozhovor. Přitom on je Bohemák a potopil nás. Tam se to zlomilo. To byla poslední šance."
Pak už byl jen Jablonec venku, kde se sestup potvrdil…
"To už cítíš, že to bylo v pytli. Poslední hřebíček…"
Tak zase radostné téma, co říkáš na to, že si se svými jedenácti góly byl dlouho nejlepším střelcem Bohemky v české lize?
"To je neuvěřitelný! Já vím, že jsem to zjistil, až když jsem přišel do Sportu. Já myslel, že je to legrace. Za Bohemku jsem dal celkem dvanáct gólů, ještě jeden jsem dal Slavii ve federální lize. Mysliveček tam prošel a já jsem to dorážel do prázdný brány. Vedli jsme a oni to otočili na 3:1. To byl taky dobrej zápas."
Pojďme ještě probrat pár osobností té doby, co třeba Tomáš Urban, který slavně prošel všemi pražskými kluby?
"S ním byla neskutečná prča. Přijal mě za svého. Měli jsme partu, já, Radek Cimbál, on Vláďa Sedláček, Jarda Kamenický. To byla taková miniparta, ne, že bychom se separovali. Měli jsme k sobě blízko a byla strašná prča. Vždycky před zápasem jsme jezdili na soustředění na Jíloviště. To byla ta sezona 93/94. Byl tam i Víťa Lavička. Večer jsme šli na pivko. Číšník už nás znal, posadil nás dozadu do salonku. A dal nám hlášku, když přišli trenéři. Ti přišlo dopředu. Vždycky nám dal hlášku, že už tam trenéři jsou, tak jsme dopili druhý, otevřel nám okno, vyskočili jsme a šli jsme na hotel. To byl takový náš předzápasový rituál."
Jirka Tymich?
"To byl godzilek! V posilovně měl člověk padesát na benči, on tam dal sedmdesát a smál se. Chodil po každým tréninku. On už tehdy měl tu firmu na deratizace. Jezdil škodovkou 105, pomalu v montérkách přijel na trénink. Deratizace Terezín…"
A hrál jsi také s jedním pamětníkem titulu?
"Mičinec. Hrál hlavou, chytrej fotbalista. Udělal titul, borec jako prase a jezdil tam ve favoritu. Teď dá frajer pět gólů v lize… Tahle generace měla smůlu. Bohužel… Byla jiná doba."
Poslední otázka, jak na Bohemku vzpomínáš?
"Domáckej klub, ty pradleny vzadu, úzký chodby… Nádherný hřiště, fotbalový. To je krásný… Ještě, že se to zachránilo, to by byla strašná škoda. Je neuvěřitelný, že se to podařilo zachránit!"
