Pavel Chaloupka. Vedle Panenky, Dobiaše a Bičovského se rovnocenně vyjímá jméno blonďatého hlavičkáře, nad nímž jsou v ligových statistikách Bohemians jen váleční hrdinové Kareš s Plánickým. A to jeho kariéra mohla být ještě zářivější, nebýt drsné série zranění. Nehledě na to, že dva životní góly mu neuznali muži v černém. Muž, jemuž před zápasem se Slováckem tleskal Ďolíček k šedesátým narozeninám, strávil v Bohemce devět let v jejím zlatém období. V roce 1983, ač záložník, přispěl k mistrovskému titulu sedmnácti góly a titulem krále ligových střelců, což se v dresu Bohemky už povedlo jen Gejzovi Kocsisovi.
Když mistrovská sezona vrcholila, vy jste bojoval hned dvakrát, s týmem o titul a sám o titul krále střelců…
(úsměv) "My jsme hráli na Slovanu, tam bylo důležitý, abychom vyhráli. Nám se ten zápas povedl, vyhráli jsme tři nula. Před koncem byla penalta a kapitán Bičovský mi řekl: Běž, ať si to trošku vylepšíš, kdyby to náhodou vyšlo. Ale musíš ji dát! Mně se to shodou okolností povedlo. My jsme ten zápas se Slovanem vyhráli. Pak s Žilinou to byla povinnost. Ten zápas jsme museli dotáhnout do vítězného konce, což se povedlo a titul padnul."
A vy jste k němu přispěl vedoucím gólem…
(smích) "Kluci tomu říkají chaloupkovský gól. Náběh, odrazilo se mi to od kolen do brány. Ale byl důležitý, uklidňující. Ale pro mančaft to bylo, ne jednodušší… Ale věřili jsme si, že Žilinu smázneme. To se povedlo a pak se slavilo…"
Do jaké míry jste v boji o krále střelců sledoval ostatní konkurenty, Vízka, Herdu, Janečku, Grigu?
"Po podzimu vůbec. Já měl po podzimu pár gólů. Na jaře to začalo padat, bylo i štěstí. Začalo se dařit. Podařily se mi nějaké zápasy, kdy jsem dal po dvou gólech. Ke konci se to sledovalo. Byl tam Láďa Vízek, Péťa Janečka. My jsme ještě hráli poslední zápas ve Vítkovicích. Dopadlo to tak, že jsem to nakonec vyhrál. Byl jsem rád, byla to taková třešnička na dortu."
Říkáte třešnička, ale šlo spíš o čokoládu, že?
"Byla tam s trenérem Pepíkem Zadinou sázka, takže jsem nějakou čokoládu vyhrál. Ale už si nevzpomínám, co to bylo za čokoládu. Asi nějaká kofila. Ale bylo to sladké, a pro mě to bylo sladké tím, že jsem to vyhrál. To se málokomu podaří, aby vyhrál titul krále střelců v první lize…"
S trenérem Zadinou jste měli dohodu: Za gól doma čokoláda, za gól venku dvě, zápas bez gólu čokoláda pro trenéra. Počítal jste si plusy a minusy?
"To ani ne. My jsme se soustředili sami na sebe, protože jaro bylo těžký a chtěli jsme dělat body, abychom si vytvořili náskok, abychom to dotáhli do konce."
O gólu s Chebem, nůžkami přes hlavu v prvním jarním zápase v Ďolíčku, jste tehdy prohlásil, že byl nejkrásnější v kariéře. Stojíte si za tím i dnes?
"Asi jo. Na ten zápas si dobře vzpomínám. Akorát mě potom ještě dva měsíce bolela záda. Bylo to zmrzlý, tady se hrálo na ledu. Je to i o štěstí. Kdo nic neriskuje, nic nezíská. Tak jsem do toho plácnul, podařilo se to, byl to hezký gól. Asi opravdu hezkej… Ale hlavně důležitej. Bylo to na jedna nula a body byly důležitý. Druhý gól po krásný akci Zelenského, který mi to tam posadil na palici, to už těžký nebylo."
K titulu krále střelců vás také hodně posunul hattrick s Duklou…
"To byl uvolněný zápas. Říkají se zkazky, že to bylo domluvený. Já jsem byl mladý hráč, vůbec o tom nic nevím. Když se bavíme se staršími hráči, to byla jiná sorta, my mladí jsme museli šlapat. Mně to lepilo, dal jsem svoje klasické góly, i se štěstím. První gól mi padl na hlavu, pak jsem do toho plácnul, ze dvaceti metrů to bylo do šibenice. Měl jsem kliku, padalo to a jsem za to rád."
Mluvíte o chaloupkovských gólech, o štěstí. Jenže vaše góly přece nebyly dílem náhody. Byl jste mistrem náběhů z hloubi pole, měl jste cit pro výběr místa ve vápně, a ty vaše hlavičky…
"Nejsem nijak vysoký hráč. Je to o tréninku, chtít se do vápna dostat a najít si to místo. To se mi dařilo, výběr místa jsem měl. Ze zadních pozic se útočí líp. Hlavně tam byli hráči, kteří to uměli nacentrovat. Byli jsme i domluvení, kam to půjde. Je to i o odvaze, protože jsem byl kolikrát zraněný. Byl jsem těžce zraněný se zlomeninou jařmové kosti. Ani potom jsem se nebál."
Vzpomínám si, že v roce 1987 jste při zápase s Beverenem při gólu přišel o dva zuby…
"Já jsem se nikdy nebál. Šel jsem hrát po zranění jařmové kosti, měl jsem fialovou hubu, oteklou. S tím Beverenem jsem přišel o dva zuby. Lepší, než když se někomu stane zlomenina nohy. Zranění patří k fotbalu. Někdo si jich užije víc, někdo míň. Někdo je na to náchylný, někdo ne. Samozřejmě, každé zranění je pro fotbalistu nejhorší, co může být. A dostávat se zase zpátky… Je to zase o hlavě, je to o psychice. Říct: Já se na to vykašlu? Ne, to nejde! Musí se šlapat furt. Když tohle je, potom se to hráči třeba vrátí."
Vám ale kariéru zranění ruinovala dost, třikrát jste byl na operaci kolene, jak jste s tím bojoval?
"Bylo toho hodně… Dostal jsem se třeba do formy, zase jsem měl našlápnuto do nároďáku, prasknul mi druhý meniskus. Je to hrozně těžký. Nechci ze sebe dělat nějakýho hrdinu nebo Meresjeva, jak mu uřízli nohy. To k fotbalu patří. Někdo projde kariéru bez zranění, což je obdivuhodný, což je i štěstí. A kdo to štěstí nemá… Tělo se i opotřebovává, protože my jsme měli tréninky těžký a náročný. Tak se to potom někde podepíše."
Vidíte důvod, proč jste na zranění tolik trpěl?
"Říkal doktor, že jsem měl operace z menisku vždycky z únavy. My jsme odehráli 60 -70 zápasů za sezonu, což je ohromná porce. A to jsme nehráli tak často jako v anglické lize. My jsme dostávali do těla. Tam je to spíš o rehabilitaci, to se k nám dostalo až později z velkého evropského fotbalu. Tady to bylo dané i tím, že tady se musely dodržovat nějaké nesmyslné směrnice svazu. Na což teda Pospíchal reagoval tak, že to neplnil, jak by měl. Zranění je pro každého nepříjemný. Ale když člověk chce, tak se z toho vždycky vylíže. Musí chtít. Každý máme problémy, i v životě. Kdo se tomu poddá, tak je to špatně. Pořád se musí kousat."
Pojďme zpátky k vaší hře, jak jste se naučil vašim skvělým hlavičkám?
"Vždycky jsem miloval anglickou ligu. V anglické lize padají krásné góly hlavou, to se mi vždycky líbilo. Já jsem v té (mistrovské) sezoně dal víc hlavou než nohou."
Jaký klub byste si v Anglii vybral?
"Anglická liga je fantastická, co se týče divácké kulisy, a jak je to zabezpečený. Tak je to dnes a tak to bylo i tehdy. Bylo snem každého hráče se někam dostat. Já jsem vždycky fandil Manchesteru a v poslední době i Liverpoolu. Já říkám, že Liverpool a Bohemka mají nejlepší fanoušky na světě.
Co pro vás znamená postavení v historických klubových tabulkách? Když jste v listopadu 1988 ve svém posledním zápase v Ďolíčku proti Chebu proměnil penaltu, se 77 ligovými góly jste byl na vrcholu klubového žebříčku o gól před Panenkou a o další před Peškem. A i po započítání válečných gólů jste vysoko…
"Samozřejmě, že to každého hráče potěší. V nějaké anketě jsem byl za takovými borci jako Dobiaš, Panenka a Bičovský. Každý je rád, že je co nejvýš. Pro nás bylo hlavní, abychom získali titul. Jestli přijde umístění v anketě o fotbalistu roku… Samozřejmě, že je to příjemné, ale pro nás byl důležitý ten jediný titul, který se zatím udělal."
Když jsme u těch velkých jmen, v Bohemce jste v sezoně 1979/1980 začínal právě v záloze s Bičovským a Panenkou. Jaké to bylo?
"Úplně jednoduchý! Žák, který se učí, který má něco odkoukat a musí chtít. Samozřejmě… Bičovský velice výborný fotbalista, univerzální, který mohl hrát všude. Tonda s kopací technikou, kterou tady neměl nikdo za éru historie Bohemky. Samozřejmě, že člověk se na to dívá a cení si, že s takovými velkými hráči může hrát. Pro mě to bylo něco hezkýho, že jsem tu šanci dostal. Myslím, že jsem jí šel naproti."
Jak vás Panenka usměrňoval?
"Běhej, když nebudeš vědět, dej mi to, já se postarám… Ono to tak bylo. On uměl výborně kopat standardky, jak trestné kopy, tak trestné kopy ze stran nebo z rohů. Škoda, že tady Tonda nebyl ještě déle, protože si myslím, že bych těch gólů dal ještě víc. I když tam potom byl Přemek Bičovský, Standa Levý, Jirka Ondra, Franta Jakubec. My jsme se po tréninku sebrali a třicet minut jsme jezdili po stranách a centrovali. Člověk se něco naučí. Ale musí chtít se učit, což u dnešních mladých hráčů postrádám."
V tom bylo vaše kouzlo?
"Já jsem byl hráč druhé vlny, dostával jsem se do vápna jako nabíhající hráč. Na tréninku je to jednodušší, je to bez obránců. My jsme to dělali každý týden, jak v tréninku, tak po tréninku. Chtěli jsme se v tom nějak zlepšit, aby to fungovalo, ono nám to většinou vycházelo. Je to o tréninku, o tom chtít tady zůstat a nějaké nedostatky odstranit."
Když jste nabíhal do vápna, zdálo se, že už víte, kam budete mířit…
"I když je to v obrovské rychlosti, tak jsem se snažil balon nějak usměrnit. Abych to nepřestřelil, aby to padalo do země, protože pro brankáře je to hrozně těžké, když to jde do země. Nejjistější úder je hlavou. Když mi to šlo na nohu, radši jsem se do toho položil, abych to jistil. Ono to vycházelo a jsem rád, že to tam padalo."
Brzy jste se dostal i do národního mužstva. A první zápas hned stál za to, v roce 1981 v Argentině…
"Dostal jsem se asi po roce do národního mužstva a letělo se na přátelský zápas do Argentiny, to byli v té době mistři světa. Hráli v tom složení, v kterém získali titul mistra světa. S Kempesem a tak dále. Byl to náš zápas... 11. 11., 1:1 a na jednoho góla jsem nahrál. A osmdesát jedna rok, všude jedničky…"
A atmosféra?
"Hrálo se na River Plate, kde bylo padesát tisíc. My jsme tam přijeli jako sparingpartner pro hvězdy. Nakonec jsme ten zápas zvládli a uhráli jsme tam remízu, oni ani nevěřili svým očím. Ale fotbal je fotbal a vytáhnout se proti mistrům světa chce přece každý. Nám ten zápas vyšel, uhráli jsme tam 1:1 a byl to skvělý výsledek."
Skvělý reprezentační start, jenže pak přišel nevydařený světový šampionát ve Španělsku, kde Československo po remízách s Kuvajtem, porážce s Anglií a remíze s Francií vypadl…
"Byla to shoda okolností. Ten poslední zápas nevyšel. Tam byla velká šance v poslední minutě od Přemka. Kdyby to Přema proměnil, nebo kdyby tam Amoros nestál na čáře, tak jsme šli dál. A šli jsme do čtvrtfinále skupiny, kde byli Rakušáci a Irové. Já jsem přesvědčený, že jsme tam ještě mohli něco udělat. Říkají, že to zavinil zápas s Kuvajtem, já si myslím, že to rozhodl poslední zápas s Francií, kde byla trošku smůla. Je to škoda, ale je to úžasná zkušenost, zahrát si na mistrovství světa ve dvaadvaceti letech. Člověk si z toho vždycky něco vezme do budoucna. Už se to nikdy nepovedlo, ani Evropa za dva roky, kdy nám scházelo hodně málo do Francie. Tam jsme nepřešli přes Rumuny."
Mohli jste se na závěrečný turnaj dostat, kdyby vám maďarský rozhodčí Palotai na podzim 1983 v rozhodujícím kvalifikačním zápase s Rumunskem uznal gól…
"Všude psali, že ten gól byl regulérní. I to ukazovali v televizi. Já jsem to neřešil, my jsme byli zklamaný z toho zápasu, že jsme ho měli vyhrát a jeli bychom. Ten zápas nevyšel. Za stavu 0:0 nám gól rozhodčí neuznal, podle mě regulérního. Ale to je tma. A tma je kde? Víme…"
Když jsme u podivných rozhodnutí sudích, jak vzpomínáte na červen 1985 a rozhodující zápas o titul s Trnavou?
"Pofiderní zápas. V patnácté minutě čtyři červené karty. Ani nevím, kdo to pískal…"
Krchňák…
"Neuznal mi regulérního góla za stavu 0:0, zase… Pro ofsajd, když se kopal roh... Nevím, nechápu… Ale ten zápas jsme měli zvládnout. Měli jsme neskutečnou spoustu vyložených šancí. Asi to byl den blbec, nám stačil bod. My jsme ani ten bod neudělali. My jsme si to prohráli na hřišti sami. Měli jsme aspoň góla dát."
Na jaký zápas z pohárové Evropy v Bohemce nejraději vzpomínáte?
"Byly výborné zápasy. Odehráli jsme skvělé zápasy tady se Saint Étienne i tam. Ten mančaft šlapal, to si sedlo a jezdilo se po zadku. Prostě jsme dokázali to, co se dlouho českému mužstvu v Evropě nepovedlo. Dostali jsme se mezi poslední čtyři. Odehráli jsme výborné utkání na Ženevě, kde si každý říkal švýcarský fotbal… Ale to byl mančaft jak bouchačka. Na Dundee nás zavřeli na půlku a nepustili nás z ní. Ale my jsme tam zápas zvládli, doma jsme je porazili a postoupili jsme dál. Škoda toho Anderlechtu. Tady byly nějaké věci, které jsem nechápal, ale stalo se. Bohužel. To není v mojí kompetenci. Já jsem byl mladý hráč, já jsem nevěděl to zázemí. Já jsem chtěl, abychom šli co nejdál, abychom to zvládli, nepodařilo se."
V kauze Anderlecht hrál hlavní roli trenér Tomáš Pospíchal, který překvapivě vyřadil ze sestavy kapitána Bičovského. Jak Pospíchala zpětně hodnotíte?
"Za prvé výborný fotbalista i výborný trenér. Samozřejmě, každý člověk má svoje mouchy a trenér je měl taky. Nesnesl pohodu v mančaftě. Trenér Pospíchal mě vytáhl do velkého fotbalu, on mě vytáhl do Bohemky. Měl jsem nabídky i ze Sparty, i od jiných klubů. Prostě jsem šel sem, i když jsem věděl, že je tady hvězdná záloha. Ale říkal jsem si: Tam se něco naučíš. Chceš něco dokázat, hrát velkej fotbal, tak to musíš chtít a musíš pro to něco udělat. Věděl jsem, že tady jsou fotbalisti, i když v průběhu odcházeli. Karol Dobiaš, Tonda Panenka, Přemek Bičovský, Zdeněk Prokeš. Člověk něco pochytí a pak to musí tahat on. Já jsem to netahal sám, ale dělal jsem tady taky kapitána hodně dlouho. Myslím, že to nebylo špatné. Ale na to mužstvo, co jsme měli, jsme měli udělat víc titulů."
Jak jste se srovnával s drsnými časy po aféře s černými fondy z jara 1987, která v podstatě zlatou éru Bohemky ukončila?
"V té době odcházeli hráči už předtím. Kádr se měnil, přišla tahle kauza a nebylo to příjemný, samozřejmě. Ale my jsme zase na hřišti museli šlapat. A zase jsme nebyli tak špatný. I když to byla těžká rána do klubu, který šlapal. Lidi, kteří sem přišli, tak to nechápali a já jsem byl kapitán, který mančaft musel dát dohromady. Na hřišti to bylo spíš o psychice. Což je velice důležitý. Já říkám, že fotbalista, který nemá sebevědomí, tak je poloviční."