Populární vršovický Dolíček byl původně zcela jinde, než si dnešní fotbaloví fanouškové myslí. Hřiště leželo za Waldesovou továrnou, uprostřed travnatých plání. Už před první světovou válkou se tam proháněli hráči našich nejlepších klubů. Odtud se Vršovičtí vydali v roce 1927 na slavný zájezd do Austrálie, díky kterému dodnes nesou hrdé jméno Bohemians a důvěrnou přezdívku klokani. Když se pak v roce 1932 zelenobílí přestěhovali k Botiči na nový stadión, zdědil staré hřiště v Dolíčku klub AFK Waldes.
Chodil jsem tam za války, když jsem hrál v silném a uznávaném dorostu tohoto dělnického klubu. Hrávali jsme v neděli dopoledne a chodily se na nás dívat stovky diváků, protože jsme byli opravdu dobří a protože jiné zábavy za války mnoho nebylo. V celém areálu hřiště dosud bylo vše tak, jak to slavný ligový klub opustil. Vedle zastřešené dřevěné tribunky s kantýnou se krčilo chudičké stavení, které zřejmě kdysi stavěl zedník samouk. Tam bydlel a skromně žil správce hřiště se svou ženou, oba už značně staří.
Jak dovedl jen s konví nalajnovat hřiště správce Duchoň, to snad neuměl nikdo na světě. Lajny byly výrazně bílé, fantasticky rovné a všude stejně široké, nikde se neroztékaly do stran. Byly pýchou pana Duchoně, ale i my, hráči, jsme byli na naše hřiště s inženýrskými lajnami hrdi. Vedle okénka kantýny byla za sklem fotografie zachycující pana Duchoně, jak vyrábí exportní lajny u tribuny s nápisem Dannerův stadión Bohemians. Pan Duchoň totiž nejprve přešel s Bohemians na nový stadión, kde měl moderní bydlení a jiné výhody, ale zakrátko se vrátil do své chaloupky na starém hřišti a odmítl všechny nabídky Bohemians, kteří také oceňovali jeho mistrovské lajnování.
Světem hřměla válka a Evropa se otřásala v základech. Vedle fotografie pana Duchoně se objevila vyhláška upozorňující na postihy klubu, nebude-li se před utkáním a po něm na hřišti náležitě zdravit árijským pozdravem. Když pak už Rudá armáda osvobozovala česká města jedno po druhém, lidé se nesměli shromažďovat a fotbalové zápasy byly vůbec zakázány. I na hřišti v Dolíčku bylo nezvykle pusto.
A pak přišel slavný 5. květen 1945. Lidé vyvěšovali československé vlajky a strhávali německé nápisy, pražský rozhlas volal o pomoc. Pražský lid povstal. Z rádia vše slyšel i správce Duchoň. Uvědomil si, že je sobota a že situace vypadá velice nadějně, a tak usoudil, že už druhý den - v neděli - by se mohla v osvobozené vlasti slavnostně zahájit nová fotbalová sezóna. Ale on nemá nalajnováno! Dal se do práce. Hřiště, obehnané vysokou ohradou a ležící v dolíčku stranou od všech domů, se jevilo jako oáza klidu. Z dálky však bylo na část hřiště vidět z nejvyššího patra kasáren. Pan Duchoň nemohl tušit, že si jej kukátkem na hlavni dalekonosné pušky přibližuje nacistický odstřelovač, a že se tomuto nadčlověku bude starý, šedivý, těžce chodící muž s konví vápenného roztoku v ruce a s fajfčičkou v ústech zdát příliš nebezpečný. Třeskl výstřel a pan Duchoň se složil mezi brankou a rohovým praporkem. Konev mu vypadla z ruky a poprvé se jeho lajna rozlila do stran.
Paní Duchoňová smrt svého muže nepřežila - byli společně pochováni v jásající osvobozené Praze. U samé lajny za trestným územím byl postaven nízký kříž se jménem správce.
Dnes už původní vršovický Dolíček neexistuje, hlína a škvára skropená potem slavných Internacionálů i krví pana Duchoně je rozptýlena a skryta pod novou zástavbou a komunikacemi, ale my, kteří jsme tam hrávali, nezapomínáme. I pan Duchoň padl za svobodu naší vlasti. A i jeho smrt nás všechny nabádá k bdělosti.
